Vzpomínky...

…kdykoliv pohlédnu na oblou stráň nad naším domem, pokaždé mě to tam táhne jako magnet. Ráda jsem se procházela vzrostlou, svobodnou trávou, která mi sahala po kolena a lehce šimrala má lýtka. Její stébla tancovala do rytmu větru a s dopadem mých lehkých bot jemně šustila. Někdy se mezi drny zelených rostlinek objevil i menší kamínek, který v sobě mohl mnohdy skrývat vzácnou fosílii v podobě trilobita, kterých je u nás ve větší míře. Mezi rozsáhlími stepními plošinami se tyčí soubory stromů, které na travnaté pláni vypadají jako ostrůvek v moři zeleně. Nad zaoblenými kopci se rýsuje bílá barva která se postupně se zvyšující nadmořskou výškou mění v blankytně modrou. Dokonalou modř někdy přeruší jen menší mráček podobný vatě či černá silueta letícího káněte, které hledá potravu mezi stébly. Vždy jsem se zde procházela a pozorovala nedotčenou krajinu, kdes možný kdysi stávalo sídlo vzbouřených žen. Nyní jsou tu už jen zaoblené, ploché kopce, které volně přecházejí v prudký sráz plný skal a ostrých kamenů. Procházím skrze staré zarostlé pole a namířím si to k východní straně chráněné oblasti. Už z dálky na mě vykukují vrcholky vzrostlých borovic schovaných za kulatým vrcholem kopce. S každým krokem se mi vybavují krásné vzpomínky na dětství, kdy mne sem vždy vodila má babička. Vždy si semnou hrávala v menším borovicovém lese na schovávanou. Pobýhala jsem mezi popadaným jehličím majestátních borovic a hledala mou nejmilovanější osobu. Vždy jsem jí našla a nebo se jí mě spíš zželelo a tak se prozradila. Radostně jsem jí vždy objala a začala se radostně smát. Nyní už je to ovšem minulost, je to teprve pár týdnů od jejího odjezdu na výlet, ze kterého se již nevrátí. Rodiče se mi to pokoušeli vysvětlit, ale já až moc dobře věděla, že z této cesty již není zpět. Babička mi vždy říkala, že se mnou zůstane na pořád a já už vím že měla pravdu. Její duše stále koluje v mých vzpomínkách, kdy jsem se s ní jako malá dívenka procházela po zdejších kopcích. Nikdy na tebe nezapomenu, babi…