Duše v pojetí nikoli psychologickém

Duše je komunitou. Je něčím, co sdružuje komunitu, a je jejím základem. Komunita je založena na společné duši. Duše proto není nic individuálního. A ty výměry duše, které podává psychologie jsou jenom náčrty do neznáma. Komunita má společnou duši, nebo spíše étos (cit), který je všem společný. Něco společného v kruhu komunity cítí, nějak na ně něco působí, a ovlivňuje je. Společnou vlastností duše je její cit. Tento je prodchnut celou komunitou. Nemusí znamenat nic, a nebo je nejvýznamnější. Jak se to vezme. Někdo, kdo patří k nějaké komunitě, nebo skupině, či sdružení lidí, sdílejí společný cit pro něco, nebo cit k někomu. Cit k Pravdě, k lidem, k lásce, ke zvířatům, bohu, a tak dále. To je právě ta duše, která prostupuje všemi, společně, pospolu. Takže jakápak individuální duše? Je asi nutné si to odlišit. Vědomí, jako individuální a duše, jako určitý společný cit. Cit k umění. Vezměme například tuhle jednoduchou ukázku. Je možné říci, že mám, nebo kdokoli jiný má vědomí umění. Ví, že něco jako umění existuje, zná něco jako umění, a třeba by byl schopen podat i výklad, co že je to umění, jaká umění máme a se kterými projevy se osobně setkal. Ale to by bylo individualistické. Když řekneme cit umění, vybaví se cosi společného pro všechny „ctitele“ umění, co cítí dané umění. Takže v podstatě nelze redukovat to co daná sorta, nebo grupa či společenství cítí na nějakou individualistickou představu. To by bylo vědomí. Takto je možné tedy pochopit, že to, co je všem společné, je duše. Co ctíme my všichni je světová duše, Pravda, bůh. To vše je nám společné. Stejně jako spravedlnost, dobro, láska, a tak dále. V povědomí je u většiny lidí známé, že mají nějaký společný cíl. Říkají tomu všelijak, a mají za tímto znakem ukryté ledasco, ale neříkají tomu duše. Škoda. Pod pojem duše by se dalo vše tohle zahrnout, a nedocházelo by k omylům a i výstižněji by se mohl provádět překlad a náplň slova duše by byla přesná. Je to cit. Komunita jakou jsou alkoholici, feťáci, gambleři, sázkaři, obchodníci s lidmi, kriminální živlové a jiní jsou zvláštní skupinou. Jsou to sociální případy, většinou lidé „out“ of society, ale přeci jenom mají cit. Cit pro svou činnost. Cítí v ní něco, něco za symbolem vidí. Ať už je to požitek, vytržení, a nebo prostě pocit, je to to ono, kterému se oddávají, pro který se obětují, a kterému také něco obětují. Když si vyberu příklad alkoholiků, ti jsou pozoruhodní obzvláště. Alkohol se řekne spiritus, v jiném jazyce, myslím. Nejde o to jestli je to angličtina, němčina, nebo tak. Ale je to překlad. Proč je to ale důležité? Slovo spiritus, ale taky znamená „duch“. To je ale třeba osvobodit od určitých pověr a nánosů mýtů. Přijmout „ducha“ jako spiritus (například spiritus sancti alias Duch svatý) není nic problematického a některé denominace a organizace s tímto pojmem, nebo slovíčkem velice rádi koketují, kalkulují a užívají jej. Proto lidé jako jsou alkoholici mají jakéhosi ducha. Tento duch, či cit který je všem společný je alkohol. Pro ten se obětují, k němu „vzývají“ své „prosby“ a jej „volají“ na pomoc při jejich svízelích, obtížích a tenatech života, kterým říkáme absťák. Stejně jako pravověrní křesťané, na kterých se mi to nejlépe ukazuje. Ti chodí v neděli do kostela, modlí se a prožívají stejný spirituální pocit jako alkoholici. Sestoupí k nim cit „ducha“. Přivodí si extatický pocit vytržení a jsou opět v mýtickém „duchu“ svého života. Žádná racionalita tu nevládne. Ale iracionálno duchovna. A takové komunity, ať jsou to křesťané, nebo alkoholici např. v hospodách, nebo na různých zábavách či akcích, či říkáme jim spoře v Čechách „štamgasti“ prožívají svojí spiritualitu. Je to jejich duch, cit pro který žijí, kterému se oddávají. Nepotřebují meditaci a rozjímání a už vůbec ne Písmo. Jejich prostředek se stane cestou k dosažení „zjevení“. Buddhisté tomu říkají vyvanutí, nebo tak nějak snad. Důležité je, že lidé v komunitě alkoholiků mohou zažít a po většinou zažívají pocit, či cit, jaký zažívají hlubocí křesťané, buddhisté, nebo islamisté. A nejsou to jenom alkoholici a jejich spirituální, či duchovní komunita, ale i ti feťáci, gambleři, a další kom-unitární spolky. Nevidím problém v kom-unitárním sdružování se, pokud neodporuje právním zvyklostem a není na škodu ostatním lidem, jenom touto spekulací chci poukázat na to, že stavět náboženské organizace a denominace na první místo co se týká spirituality a duchovnosti, či citu je nesprávné. Lépe je za tím vším vidět stmelující snahu komunit. Společenství, jež je založeno na duchovním tedy společném. Zdánlivě pojem duše zní jako něco individuálního, subjektivního a vlastního, ale jde o společné. O cit, či étos. Proto je možné hovořit o étosu alkoholiků, stejně jako křesťanů. A právě pro zdánlivou odlišnost, která je více než patrná, stavím vedle sebe duchovno, jaké se zjevuje ve své nejduchovnější duchovnosti křesťanům, i to duchovno, které je světské, ale je společné. Závěrem tedy bych z toho vyvodil důsledek. Že totiž nezáleží na společném nedělním setkávání, ani na hospodských setkáváních. Ale záleží na společné kom-unitární duchovnosti. Taková duchovnost tedy je „sakrálně-světská“. A nelze ji odlišovat. To byla chyba některých organizací oddělovat tělesno, či materiálno(hmotno) a ideálno, či snad ducha a tělo. Je to „totéž“, a ten kdo způsobil rozkol, nechť upadne do nejhlubších pekel neporozumění, o co že ve spiritualitě běží. Jde o společné.