Řidiči

Člověk, který se rozhodl řídit auto, si udělá řidičský průkaz, a ani si neuvědomí, že se v okamžiku, kdy usedne za volant auta a vyjede na silnici, stane spoluzodpovědným za život svůj, spolucestujících i životy ostatních účastníků silničního provozu. Co říci o mladém člověku, který složil řidičské zkoušky před týdnem, řítícímu se stokilometrovou rychlostí za deště či ve tmě po nepřehledné silnici ? Určitý druh hazardu dává životu smysl a jiskru, ale nesmíme při něm svévolně ohrožovat životy druhých. Snad takový člověk jednou dostane rozum a pochopí, že život je cennější nežli chvilkové opojení rychlostí, zvláště pak život někoho jiného. S přibývajícími léty nabude zkušeností, ale otázkou zůstává, jestli mu nějaká léta přibývat budou.
Řidiči, kteří také navenek riskují, ale ve skutečnosti mají přehled a řízení plně pod kontrolou, jsou řidiči sanitek. Ty samozřejmě nelze v žádném případě srovnávat s neukázněnými mladíky za volantem, jen jsem chtěla ukázat, že každý může riskovat svůj život pro něco jiného. Jeden z hlouposti a touhy po vzrušujících zážitcích, ale také z nudy, druhý pro záchranu života svých bližních. „Saniťáci“ jsou mistry volantu, ostatní slušní řidiči respektují puštěný maják a sirénu, ale vždycky se najdou tací, kteří svým chováním ohrozí zdraví jiných tím, že neuvolní místo projíždějícímu sanitnímu vozu. Zákon za takové skutky stanoví vysoké tresty a pokuty, ale sebevyšší finanční sankce nevrátí životy lidem, kteří doplatili na nepřípustné, bezohledné chování řidičů; vždyť někdy rozhodují vteřiny o lidském bytí či nebytí, a právě tyto cenné vteřiny díky překážce v podobě vozu samolibého řidiče někdy až fatálně schází.
Když už jsme se zmínili o řidičích sanitek, musíme uvést i další povolání, jejichž cílem je zachraňovat životy lidí. Ať jsou to hasiči, záchranáři nebo policisté. Ti všichni pomáhají zachraňovat lidské životy. Zasahují při požárech, při železničních a silničních neštěstích, při přírodních katastrofách, jako jsou vichřice, povodně, záchrana lidí z hořícího domu či vysvobození lidí z domu, kolem něhož se rozlila řeka, není pro ně vzrušujícím dobrodružstvím, ale každodenním chlebem. Netouží po zviditelnění a slávě, ale právě v nich bývá kus onoho zdravého hazardérství, kvůli jehož uspokojení si své profese vybrali. A na nás je, abychom si těchto „hrdinů bez slávy“ a jejich práce cenili a vážili a usnadňovali jim ji pokud možno tím, že si budeme víc vážit svého života a zbytečně s ním nebudeme hazardovat.