Láska

O lásce už toho bylo napsáno mnoho. Láska je jednou z nejsilnějších lidských emocí. Jejím jménem už se vykonalo mnoho dobrého, ale i spousta pošetilostí a špatných skutků. Láska má různé podoby, ale vždycky po ní toužíme, ačkoliv bývá trpká a přináší více smutku nežli radosti.
Láska je tvořivá. Pro lásku dokážeme i nemožné. Zamilovanému není nic těžké tak, aby to pro svou lásku neudělal, neboť pravá láska více dává, nežli bere. Člověk prodchnutý tímto citem, se „vznáší“ na jeho křídlech, jeho duše je čistá a naplněna láskou k celému lidstvu. Nic není překážkou a pro svůj objekt jsou schopni opravdu velkých věcí. Chceme se ukázat v co nejlepším světle a dokazujeme to činy, ať již tvořivými, nebo pošetilými se snahou ohromit druhého.
Láska však může být i ničivá. Nezaměňujme lásku s vášní, vášeň bývá slepá a spalující nejen city, ale i celou duši svého nositele. Mít někoho vášnivě rád je krásné, avšak jen do okamžiku, kdy vášeň přeroste v bezmezný obdiv a žárlivost. Žárlivost zabíjí lásku, neboť i láska žádá svobodnou vůli a svobodu v rozhodování za sebe sama, což ale žárlivec nedokáže nebo nechce pochopit. Podezřívavost, snaha prosadit jen svou vůli a nerespektovat vůli druhého a pokud není po jeho i uchylování se k psychickému a často i fyzickému násilí, což spolehlivě zabíjí i dříve krásný a pevný vztah.
Další takovou ničivou podobou je tzv. opičí láska. Je to přehnaná láska rodiče ke svému dítěti, která dokáže poznamenat dítě na celý život stejně jako neláska. Rodič se příliš upne na své dítě, vidí v něm jediný smysl svého života a nehodlá připustit, že by si dítě v dospělosti mohlo jít vlastní cestou a žít si svůj vlastní život, ve kterém by na prvním místě figurovala jeho vlastní rodina. Dítě takto vychované je zhýčkané a nesamostatné, naprosto nesamostatné, naprosto nepřipravené pro život, pokud se vzepře a hodlá se osamostatnit, je rodičem (většinou matkou) psychicky vydíráno, podvolí se a zůstane s ním. Když pak rodič zemře, zanechá zde potomka s pokřivenými názory a náhledem na svět, který se již nedokáže stát plnohodnotným členem naší společnosti – nikoli svou vlastní vinou.
Láska by tedy měl být čistý cit, nezkalený marnivostí, ziskuchtivostí a zlobou a každý jedinec by ji měl alespoň jedinkrát v životě potkat.