Já- schod

Jsem dřevěný, mírně rozdrolený, ale přesto zahalený pod rouškou svých tajemství. Již od dob šlechticů a králů potichu poslouchám kroky historie na staré rozhledně. Každého povznesu o kousek blíž k nebi. Někdo si na mě šlápne každý den a to dokonce dvakrát, ale někdo třeba jen jednou za život ale přeci také dvakrát.
Některé kroky ale jsou doopravdy jen jedny. Jsou to kroky mrtvých opouštějící zemi. Z tak vysokého místa jako je rozhledna jim chybí už pouze jediný krok k nebi. A pak také kroky nešťastných lidí, hledajících utěšení ve skoku do prázdna.
Já, schod, o všem vím a jen tiše naslouchám všem těmto věcem. Nikdy na nikoho jeho tajemství neřeknu.
Cítím každého člověka, každý nicotný dotyk, ale i jemný záchvěj rozhledny za větrných nocí. Člověk většinou pospíchá se svou touhou rozhlédnout se po zemi a schodu si vůbec nevšimne ale neměl by si napřed uvědomit, že beze mne by se nahoru nedostal? Ve své neúnavné touze o mne i kdekdo zakopne a dává to za vinu mně. Ale já jsem tu byl, jsem a budu! On klidně burácí že ho bolí noha kdežto co já bych za nohu, třebaže i bolavou, dal? On si neuvědomuje své štěstí že se může rozeběhnou kam chce. Já bohužel nemohu.
Svou kamenitou tváří na které se nikdy nezjeví slzy z utrpení jež mi čas každý den přináší jen dál tiše pozoruji dění kolem sebe. Jak rád bych se jedenkrát usmál, zazpíval si, rozeběhl se, řekl slovo či nazul si boty. Těžko mne pochopí kdo to nezažil. Nemohu nic než naslouchat.
Někdy mne rozčilují hlasy malých dětí, ikdyž jen ze závisti že já tyto drobečky nikdy vlastnit nebudu. V tuto chvíli bych se nejraději uzavřel sám do sebe a nic neslyšel, ale já naslouchat musím! Je to má jediná činnost v tomto světě kromě toho že po sobě nechám každý den šlapat. Nikdy se nezměním ale vždy budu přinášet pomoc, kterou málokdo ocení.
Bojím se dne, kdy už o mne nebude nikdo jevit zájem a já se rozsypu na hromadu drobného prášku a bezmyšlenkovitě budu padat do hlubin pode mnou. Budu si zde ležet jako hromada prachu a trpělivě čekat až mne vítr pojme do svých spárů a roznese po kraji, nebo budu vyplaven spolu z vodou z mraků, či mne někdo smete na lopatku a bez jediného slova díku za mou dlouhou a věrnou službu mne hodí do popelnice? Těžko říct ale svého konce se obávám. Vlastně bojím se i žít jelikož neustále přemýšlím nad svým koncem.
Copak vážně nikdo neocení mou službu?