Je ne-jednoduché být křesťanem

Ačkoli si to mnohdy nepřipouštíme a při otázce máme-li nějaké vyznání víry se taktně pýříme, je třeba si to na rovinu zodpovědět.

Nejsem přesně schopen říct, jestli jsem křesťan, nebo člověk bez vyznání víry, či zda-li sympatizuji s východní filozofií či New Age, ale tak nějak se mě, ale vím že nejenom mě, ale i ostatním lidem, byť si to nepřipouštějí, tahle záludná otázka nějak dostává do bezprostřední blízkosti.

Nejsem křesťan. Nejsem pokřtěn, Písmo mi není známé a hlouběji jsem jej jako mnozí z nás nečetli, byť jsou i mnozí co jej četli, a tak nějak si s křesťanstvím „neumím poradit, jako s mnoha dalšími otázkami“. Je mnoho argumentů proč jim být nemůžu, ale i bezpočet těch, proč jo. Třeba jako mnozí z nás nejsem ideální člověk. Nedržím se striktně kánonu a celkových hodnot křesťana, jít do kostela se mi vnitřně příčí, protože je tam možno potkat i ty „křesťany rádoby“ a to mi mou odhodlanost, stejně jako mnohým dalším zmenšuje. Není to společnost pro „zapálené a oddané“. Pak se mi dále nelíbí uniformita, a hierarchie. Nosí se tam všelijaké „oblečky“ a to mi přijde pro soudobou postmoderní dobu jako něco, co člověka musí směřovat nějakou fazónou a nevynikne jeho stránka. Musíme být přirození a chodit v tom, co je nám „akorát“. Přeci jenom jsou určitá společenství, kde se nedávají viditelně najevo, že někdo je „vůdce“, zkrátka nějaký vedoucí. A pak mě mimo jiné, a to jako tisícům a milionům dalších vadí dogmatická teologie. Jedna pravda je taková, a schlus. Kdyby se dělala křesťanská theologie na způsob seminářů v kostele, kde by se farníci aktivně zapojovali, myslím že pro 21. století naprosto skvělá věc a křesťanství se svou metodikou by nabralo na takových obrátkách, že by i malé děti chodili do kostela a neseděli by u počítače a vyhledávali na wikipedii a nebo měli zvídavé otázky na rodiče. Písmo je plné odpovědí na otázky. Jenom to udělat jinou alternativní formou… Četlo by se z Písma, povídalo a především vysvětlovalo. Proto se theologie pro mnoho křesťanů a „křesťanů“ stává čímsi temným, protože si každou metafysickou realitu každý vykládá po svém a tím vnášejí do zdánlivě jasných věcí spekulaci, tmu a nepochopení. Není tam jednotné měřítko. A mnoho dalších věcí.

Třeba vzpomenu ještě jednu. Moc mi vadí, že se mluví o disproporci a opaku mezi vírou, spiritualitou a mimo-jiné odvěkým problémem člověka a Boha, kterou je tělesnost a tělo.

Katolicismus a s tím jsem se setkal, hovoří o tom, že tělo je pro člověka ďáblův výtvor. Je centrem a středem žádostí, smyslů a všeho vágního, zbytného a špatného. Ale nehovoří o tom, že například vztah mezi spiritualitou a sexualitou, či mezi spiritualitou a vášnivostí je přímý vztah a důkaz lásky k Bohu. Je to zvláštní. Ještě v krátkosti k tomu obrátím svou pozornost. Křesťané se obávají svojí sexuality s Bohem, a proto nejsou „správnými“ křesťany. Nezažívají a tím pádem ani nemohou zažít vášeň z Boha. Přece jenom je třeba brát Boha jako dvě entity, které nelze separovat a dělit. Jako materiální a ideální jednotu všeho.

Proto i vášeň, smysly a tělesnost je připisována jedné podobě Boha. A na tu se zapomíná v katolicismu a katolíci to neradi vidí a už vůbec o tom nehodlají diskutovat a mluvit! Zdůrazňována je stránka Boha jako ideální entity. Oduševnělé struktury, která je více než křesťanská a tudíž nejsprávnější. Jsou to vybírači. Jenom si vyzobávají to, co se jim hodí. A jestli ví o tělesné, materiální podobě božství, je obtížné hovořit. Nicméně nutno dodat, jak k této spekulaci došlo. Vyjděme z toho, že pojem tělesnosti člověka se objevuje v řeckých mýtech. Člověk byl homogenní jednota (androgyn), což všichni ví. Ale co asi většina neví je, že rozdělení mělo za příčinu obavu bohů, aby se jim člověk nevzepřel s celou svou androgynní mocí a nesesadil je z pověstného Pantheonu. A tak došlo na rozdělení mezi muže a ženu. Sexualita, je tedy odůvodněnou snahou, za kterou je třeba vidět spiritualitu člověka, tedy snahu o jednotu, ne nějakou bohulibou činnost póvlu a lidí s nízkým intelektem, jako zábavu na ukrácení volných chvil. Nejenom duchovní a duševní, ale taktéž i tělesnou. Aby to nebyla rozpolcenost a schizofrenie :-).

Jenomže málokdo asi ví, i když si na to patent nedělám, že v projevu sexuálna, či tělesna se dochází ke spirituálnímu zážitku, který je stejně intenzivní jako duchovní cvičení například v kostele, nutno dodat u „opravdového křesťana“. Ne u toho, co si jenom na křesťana „hraje“, pod všeli-možnými důvody. Proto sexuálno a tělesno, tedy i spirituálno a křesťanské duchovno je určitou mystickou záležitostí, ve které se snoubí rozpad vlastního člověka a přístup k božské jednotě. Setkáváme se s Bohem. Proto v těchto případech se lehce dotýkáme nadpozemského. V některé fázi tělesna a spirituálna (zejména v křesťanském pojetí) se potkáváme s prahem nebes a zemí. Takže spirituálno a tělesno je jedno a totéž, totiž konstrukt náboženství, či spekulace. Proto nejlepším křesťanem podle mě, je člověk který Boha miluje vášnivě a vždy naplno. Křesťan, který nemiluje vášnivě, není křesťan. Je to „křesťan protože“. Hledá za křesťanstvím něco, co tam není, a nebo sleduje osobní cíl. Ale o tom katolicismus není. Jedině skrze spiritualitu je možné dojít k vlastnímu poznání, co je křesťanství. Tolik můj pohled na některé stránky křesťanství.To není vše. Pro ilustraci snad postačující.

Takže, teď otázka. Jak správně posoudit, kdo je vhodný „čekatel“ na „úřad“ křesťana, který by jej zastával nejlépe. Jsou vůbec nějaké pravidla? Dvě polohy křesťanství, spiritualita na jedné a tělesnost na druhé, staví křesťanství do paradoxu. Jak dál? Je nutné vědět, že něco takového existuje. Pak člověk v podstatě zjistí, že je zbůhdarma jedno, jestli je křesťan, nebo sympatizuje s východní filosofií. K té pouze několik poznámek.

Moc tomu problému nerozumím. Vlastně vůbec. Vím jen, že existuje buddhismus, taoismus, hinduismus a jiná „společenství“, ale to je celkem vše. Nějaký pohled, ale přeci jen tyto „alternativy“ k obecné spiritualitě žido-křesťanství, jen poskytují. Jednak jsou to určitá tělesná cvičení vedoucí k tělesnému zdraví, a druhak cvičení duchovní, posilující růst morálky, intelektu a božství. Například je nutné vidět mnichy buddhismu jako pracující a nevyčerpatelné „zahradníky“ jejich přenádherných zenových zahrad. Jaká harmonie, lad a krása. Kloubí se zde vizuální (smyslové) ideálno s ideálnem duchovním, či duševně-spirituálním. To se zdá být jako určitý krok napřed oproti křesťanství. Nepopírám paušální neupravenost klášterních křesťanských zahrad, nebo jiných prostranství patřící do jejich správy, ale v posledku není toto nejdůležitější z hlediska víry. To se u východní filosofie ukazuje jako hlavní kritérium. Meditace někdy končí v posledku konstatováním, že jsme k ničemu nedošli. Ale to je vedlejší. Nechci podkopat systematicky základy jednotlivých společenství, jenom poukázat, že jednostranné pohledy jsou to nejhorší, co se člověku může stát a povětšinou se u lidí setkávám s tím, že vidí svět ve dvou pozicích. Tak a nebo onak. Ale je to třeba vidět komplexně. Nevybírat si z křesťanství co se nám hodí „do krámu“, ale ukazovat ho v celé šíři. Nehanit jej, ale zároveň jej nevynášet do výšin kam nepatří.

Ale abych odpověděl na otázku jestli je ne-jednoduché být křesťanem, snad je třeba říct, že i jo i ne. Kdybychom totiž z křesťanského katolicismu vybírali to co chtějí oni, vybírali by za nás to, co mi třeba nechceme. Ale kdybychom si vybírali sami, můžou to katolíci pověsit na hřebík. Rozpadlo by se jim to jako domeček z karet a strnulá obava z Božího trestu a přísná vyhecovaná morálka by upadla. Bůh musí mít partnera, ne dítě kterému bude říkat to jo a to ne. Musí to být někdo, kdo s ním bude řešit lidské problémy, stejně jako „božské problémy“, které v podstatě nejsou (protože Bůh musí být nejlepší a nej nej nej), ale aby to vypadalo jako zdánlivá paralela, tak jsem to napsal. Když totiž bude „vodit za ručičku“, nikdy nedospějeme a nebudeme schopni si Boha považovat pro jeho náklonnost a nebudeme se k němu vracet pro rady a prosby. Bude nám autoritou, které se nesvěříme se svými nejniternějšími problémy.

Myslím, že i Vás vyčerpal takový pamflet týkající se toho všeho „nesmyslu“. Mě teda jo. Na koho to zapůsobilo jinak, může okomentovat jak a proč.