Zapomenut v proudu času!

Kdybych se narodil před sto lety? Pro každého z náš jistě velmi lákavá nabídka a také představa se vrátit do doby, kdy průmysl byl v plenkách a vzduch hojně kořenila čistota. Toulat se krajinou nedotčenou a užívat si panenského klidu. Věřím, že většina z nás si představuje časy minulé utopicky. Stále se zelenající stromy, kvetoucí louky a všudypřítomný klid. Já se však na minulost dívám i z jiné stránky – doba obrovských skoků, nerovnoprávnosti a celkově hekticky zmateného života...
Píše se rok 1889 a já právě otevírám své malé uplakané oči do doby, ve které na mě čekají ty nejhorší a nejkrutější etapy lidské společnosti – ano, správně, světovým válkám se nevyhnu. Toulám se životem, procházím městem a sleduji jak vrcholí boje o samostatnost naší země. Přichází pro mě první rána v podobě velké válečné šarvátky. Polykám slzy, ale lidé se mají skvěle – kvetoucí louky a stále se zelenající stromy. Zažívám však nadšení, svítá naděje, naše země se osamostatňuje a probouzí se k vlastnímu životu, čas evoluce a postupného sebezdokonalování. Objevují se noví myslitelé – fašismus je přeci to ,,nejlepší“ řešení. Sbíhají se mračna strachu, proč se bojíme? Louky stále kvetou a stromy se zelenají! Naše země se hroutí, sní také naše naděje, lid je utiskován. Lapám po dechu, toužím stát na kvetoucí louce, cítit slunce na své tváři, avšak slunce již nikdy neuvidím, neucítím vůni květů, ano, narodil jsem se do špatné doby, do doby stále se zelenajících stromů a kvetoucích luk. Zůstanu zapomenut v proudu času.
Dnešní společnost má tendenci kritizovat vše nové, konzervativně vzhlížet k časům minulým. Moderní člověk vidí jen to, co chce opravdu vidět. Dobu minulou si představuje zkresleně a touží se do ní vrátit. Jak by náš život mohl dopadnout před sto lety ani netušíme, nevážíme si dnešních standardů. Možnosti kvalitního zdravotnictví, vzdělání, nadmíru bohatý kulturní život, to vše je samozřejmostí. Co nám tedy chybí, že si přejeme vrátit se v čase? Kvetoucí louky? Vždyť ani ty se nám neztratily. Myslím si, že se vytratilo něco v nás – úcta! Ta úcta, jež nám nepomůže vážit si všeho, co máme. Otevřeme aspoň jedenkráte oči a uvědomme si, že ony staré čase byly přeci jen ještě horší.

Kdybych se narodil před sto lety, přál bych si, ať se narodím až o sto let později!