Zmocnění životem

Nevím jak začít. Zkusím nejdříve řešit to, co delší dobu je třeba řešit. Jestli totiž jsem si sám pánem svého života, či je mi někdo pánem nad mým životem.

Jestli totiž jsem s to se svého života zmocnit, a nebo jestli jsem životem zmocněn. Ne ve smyslu toho „mohu něco“, ale že „mě něco má v moci“, „zmocňuje se mě to“. Zdánlivě to vypadá jako hříčka, ale je to složité a problémové a každý z nás se s tím setkal. Nejprve v dětství. Domníváme se, že můžeme svévolně manipulovat s věcmi, hračkami, v rámci svého prostředí.

Rodiče nám tuto hru tolerují. Máme je v moci, manipulujeme s nimi, nějak s nimi zacházíme. Ty věci jsou pro nás nějak. Rozhodujeme o nich. Jestliže dítě rozhodne o tom, že to či ono bude tak, bude to tak. Jako rodiče jsou nejprve s dítětem s to a za jedno, dítě je jimi v moci, ale nějak zvlášť si to neproblematizuje. Bere to jako fakt. Pro člověka, který se jako nejrannější stádium dětství v období růstu proměňuje naráží na bariéry. Tyto bariéry jsou bariérami moci. Již některé věci, hračky a předměty nemáme v naší moci, nejsme s to o nich rozhodovat, a rozhoduje za nás někdo jiný, totiž rodiče. Náš moc nějakým zvláštním způsobem zmocňují, odebírají naší moc do svých rukou a tím posiluje jejich moc o ten díl té moci naší. A tak se zmocňují našeho dospívajícího života. Největší náraz ale přichází v době adolescence. Dospívání je uzurpativním bojem o navrácení naší původní moci nad veškerými předměty z nejranějšího dětství. Rodiče se častokrát úzkostlivě ptají cože se to děje s jejich „mláďaty“. Mají svoje pohledy na život a neví co s tím. Hodlají se chopit moci a rodiče „detronizovat“ od moci. Odstavit je. Je to prvotní boj za svůj díl moci, kterou jim rodiče zhruba ve třetím a čtvrtém roku života odebrali. Samo-sebou každá rodina se od případu liší. Ale je třeba mít na vědomí, že jsme zasazeni do kontextu svobody života, a našich voleb v něm. Je tedy na nejvýš vtírající se otázka, mají rodiče právo odebírat dítěti od tří let jeho moc a „pak se divit proč ji v pubertě požaduje nazpět“? Já sám nevím. Pubertu zřejmě každý z nás ve zdraví přežil a koho nezasáhla, pozná o čem hovořím. Nicméně si nevím rady co říci na otázku jak to je. Mají si lidé volit oblečení, styl hudby, druh jídla, životní styl, filosofické určení, určení náboženství, politické orientace, či své kritérium týkající se sexuální orientace? Případně pokud ne, kdo za ně rozhodně? Jsou v moci úzkosti, nicoty, a toho že nemohou vědět. Jak taky. Zkušenost se světem, životem teprve získávají a intelektu taktéž toliko nemají :-). Vlastně, kdo ten „zpropadený“ intelekt vlastně vlastní, má na něj patent a drží si jej pod dozorem, mě zajímá už od počátku mých pochybností a úvah. Ale abychom neodbíhali od tak žhavého tématu. Život si sami nevolíme. Je nám nějak dán, předán. My jej opatrujeme a střežíme. Po dobu našeho života. Takže jej v moci nemáme, jako věci. Život není věc, abychom rozhodovali o jeho právních důsledcích (jak ho směníme za lepší, jak ho předáme, manipulujeme s ním), ale je jinak, totiž tak, že nejsme jeho pány. Je to „průšvih“, protože se vystavujeme úzkostlivé hrozbě, že jsme určeni do určitých sledů událostí. Já ani nevím jestli má cenu říkat něco jiného. Sám nevěřím, že mě někdo ovládá (Prozřetelnost), ale zároveň vím že si o svém životě nerozhoduji. Jsem si sám sobě otázkou. Jak to překlenout? Život nikdy není člověku svěřen jako jsoucno, či předmět, nemůžeme ji dát na opatrování jako kočku, když jedeme na dovolenou, aby nám ho pohlídali. Život je žit, existence věcí a zvířat, či přírody jest. Z toho koření zásadní rozpor, že totiž dojít k odpovědi na otázku, kdo je vlastníkem života je komplikované. Laciné a popírající střízlivou úvahu by bylo, kdybychom život zatížili předurčením Boha, který nás konstituje podle svých idejí a představ, ale zároveň se nelze osvobodit od svobody nás samotných. Někdo to tak dělá a to je velmi „marnivé“ a vyvolávající úzkost. V tomhle rozvrhu, tak jak se mě ukazuje se domnívám, že totiž sami jsme bez života ničím, ale zároveň život bez nás je možný. Jak to? Jak to teda pak je s tou mocí? Život může mít v moci ale mi jej nikoliv. Je na nás nezávislý do té míry, že jestliže mi sami se mu nepodrobíme (nebudeme žít život a žít vůbec v posledku) svět se nezboří. Hovořím o tom, že důvodu, že někteří lidé co si svého života neváží a nehledají v něm nic pozitivního a radostného se domnívají, že smrtí se o vyřeší. Ne, nevyřeší, oni odejdou, problémy neodestanou, neodejdou spolu s jeho vlastní existencí. Ty se musí řešit. A zavírat oči před životem a utíkat do ulit bezpečí Boha, domova, přátel, nebo nějakých extází vytrhující nás z tohoto vezdejšího světa je pouhým odsunutím problému do jiných rovin vědomí, potlačení jej. Musíme je řešit. Řešením je nám naše svoboda, volba, existence. To, že existujeme my sami má určitý význam, je o určitá možnost. Ne že spasíme svět, nebo pohneme dějinami, ale kdo jiný, než my tvoříme dějiny. Byli by bez nás dějiny, a život vůbec. Nevážit si sebe a truchlit nad životem je problémem lidí co si myslí, že jsou zatíženi a uvrženi do klatby zapomnění a temnoty. Naopak. Svět a existence to jsme my všichni. Lidé si sebe neváží, protože jsou zatíženi rozkolem své tělesnosti a spirituality. Proto si myslí, že tělesnost, kterou se projevují v životě, to že jsou tu jako lidé (tady, teď a v této podobě) je jim na obtíž. V souvislosti s jejich tělesností se projevuje i spiritualita, či duchovnost, která je opravňuje k tomu aby duchovně rostli a více si nazpět uzurpovali svůj díl moci. Ale moci, nutno podotknout, jak jsem v úvodu naznačil nad sebou samotným. Totiž nad svou individuální existencí. Je to vůle k růstu. Z malého člověka může vyrůst velké vědomí, a naopak v tělesně silném člověku, který mění dějiny mocí, silou, může být doopravdy nepatrná spiritualita, víra, či reflexe. Vše začíná a kočí naším životem. V posledku vlastně i ty naše hračky, které už nevlastníme, nemanipulujeme s nimi, vytratili se nám z dosahu naší kontroly? Jsme tedy schopni kontrolovat naši existenci?