Dva světy dvou duší

Otázka lidských duší je velmi složitá.

Jsou-li dvě duše lidské rozmanité, není jiného zbytí. Vlastně díky Bohu, že lidské duše nejsou stejné, či alespoň podobné, ale že jsou rozmanité. Jenom díky této nestejnosti, ne-identitě, vděčíme za celý krásný svět.

Za rozmanitost lidského druhu, buďme rádi. Každá „dušička“ žije svůj život, každá spojená se svým tělem, které je jí samotné někdy na obtíž, někdy pro okrasu, ale žije.

Hledá si ve světě rozmanité a velmi osobité dvojníky, duše které musí být určitých představ. Ale v posledku stejně zůstane sama, neboť tu Druhou nepozná. Jedině tak se dosahuje harmonie a ideálu jednoty.

Existenci je třeba těchto duší vidět ve světle rozdílných pojetí. Každá je na druhé v podstatě nezávislá, dýchá si vzduch pro své tělo, živí si jídlem své tělo a vše co je jí samotné zapotřebí si nějakým způsobem obstarává. Jakým, je vlastně jedno.

Chci jen poukázat na to, že i přes nějakou zvláštní propast chápeme svět a vše duálně, dvojně. Možností jak sjednotit tento rozpor je to, že uchopíme existenci s konstatováním, že jsou dva světy.

Každý se s tím zcela běžně setkává, a i přes neporozumění jiným lidem jsme účastníky toho dvojného existování. TU a TAM.

TU, znamená tady, v tomto zcela známém a zřejmém světě. Světě věcí, lidí, emocí, prožitků, politiky, náboženství, myšlení a jiných zcela konkrétně představitelných realit. V tomto světě pobýváme zcela evidentně, bez našeho vědomého přičinění, dnes, včera a zítra stále. Je zvláštní, že TU je obklopující nás samozřejmě. Je to jako vstát ráno z postele a vědět, že jsme opět v tomto světě, že jsme se nedostali jinam a můžeme nějak světu důvěřovat, spoléhat na něj, můžeme věřit, že to co o světě doposud víme, o naší existenci, o věcech, zvířatech, atd. je součástí nás. Jak, to si sám nedovedu vysvětlit, ale zvláštní je, že kdykoli tohle víme a máme na paměti, jsme schopni jednat uvnitř tohoto světa. Nemusíme se spoléhat na „nové poznávání téhož“, protože máme zkušenost s tím, že „už nějak víme“. Daná tradice nám byla předána a čeká se na její aplikaci. Proto tomu říkám samozřejmost.

Ale co mě udivuje doposud je ten svět druhý. Ten, na který čekáme, který je možností, je světem možností. Náš svět nemá možnosti napsané v nějaké příručce a "přilepené k těm věcem". Nevíme i přesto, že jsme třeba si o světě něco zjistili. Ale kde jsou ukryty ty možnosti světa, to, co svět ještě jaksi nemá, není to uvnitř tohoto světa? Mě totiž připadá, jako kdyby ty možnosti nebyly ani uvnitř našeho vědomí, ani v těch věcech samých. Pokrok, nápad, myšlenka, to přichází nějakým zvláštním způsobem, stejně jako už ta samotná příležitost dostavit se. Kdybychom věděli jak to funguje, byli bychom třeba dneska už jistě dál. Jsme v podstatě každý duší sám za sebe, člověkem jako jednotlivcem, který neproblematicky v tomto životě žije.

Udivuje mě pouze „zázrak“ zvaný nápad, možnost, potence. Kde se to bere? Je to z nás samotných a nebo se skrze nás realizuje a v nás promítá záměr Vyšší moci, Pravdy, nebo Boha? Je otázkou do jaké míry jsme schopni si to zodpovědět sami. Zřejmě budou názory velmi nejednoznačné a odlišné. Ale… Podat solidní odpověď na existenci „zázraku“ se myslím nikomu nepodařilo. Lze to tedy předvídat, vypočítat a nějak stanovit? Mě osobně přijde jako nemožné, aby se někdo jako člověk mohl podílet na zcela božské realizaci Vyšších idejí, či záměrů.

Pak tedy je příhodno mluvit o dualitě. Přeci si neporučíme, že dneska uděláme nějakou zcela zásadní vědeckou revoluci, objev, pokrok v rozličných odvětvích, nebo jo? Mě se to nějak nedaří. Asi tam je zakomponováno cosi víc. A jelikož se poměrně tím zkoumáním dlouhodobě vyčerpávám ze svých sil, přijde mi jako vhodné „svalit tu problematiku na Boha“. Ten je mi zárukou, že mi mou teorii podrží v posledku. To znamená, že je mi i v posledku garantem toho, že to co jsem doposud napsal je nějak platné a není to povídání. Protože je Bůh v poslední věčnosti nezjevný, nepoznatelný, je možné odkázat jako břemeno vše, co se doposud nevyřešilo.

Proto se z Pravdy stala taková zrůda, která nemá nějaký tvar, je to spíš slepenec všech záhad, jinotajů a nepublikovaných souvislostí. Není to ale mystika! Protože duše je čistá, a jak tvrdí věda i „poznatelná“ a prozkoumatelná, to znamená, že při zkoumání dojdeme k tomu, že nemůže vycházet z iracionality. Takže mi spíš přijde, že ta dualita je vysoce racionální, racionálnější než racionálně myslící člověk.

Není to nějaká pavěda. Avšak kde tedy je možné pozorovat přechod, či plynulou návaznost TU na TAM. Právě TAM, se mi stalo předmětem dlouhodobých úvah na téma dvou duší a s ní spojené duality světa. TAM je poměrně nevysvětlitelné pro člověka. A proto by prozatím bylo lepší předat TAM do působnosti Boha, či Pravdy, který si poznání TAM zjedná podle svých možností. I přesto to zůstane jako krvácející pramen soudobých vědeckých a vědecko-filosoficko-theologických "ne-poznatků" o soudobém světě, přírodě, lidech atd.