Slyšitelné a neslyšitelné

Stali jsme se lhostejní ke své vlastní povrchnosti. Doznali jsme, že není třeba pečovat o svou duši, naději, či víru, ale pomůže nám to? Slyšíme, bude snazší začít asi takto. Běžně kdekoho z nás ráno probouzí budík. Po noci našeho spánku nás probouzí svým zvukem (buď líbeznou hudbou, harmonicky se linoucí zvuk, či melodie, až po prudérní bzučení, které nevím kdo má v oblibě). Prvním impulsem takového člověka je, že jeho smysly zachytí cosi, co je nějak nervuje, začnou vzruchy v určitých částech mozku. To vědí vědci. Ale mě jde spíš o to, že i přes náš vlastní spánek se k nám dostává slyšitelné. Zvuk, tóny, či určité sekvence. Dodává nám to určitou nosnou zprávu. Interpretovat zvuk budíku je složité a sám nevím jak to popsat. Volání nového dne, nové zkušenosti ze světem, lidmi, přírodou, a vším? Mě osobně se zdá, jako kdyby se slyšitelné ukazovalo jako ohlas, zpráva, a třeba i dobrá zpráva, tedy positivní. Cítí zvuk každý z nás. Probudí nás povětšinou. Jsme pod vládou zvuku. Vnímáme jej, a nebo jej nevnímáme (to když ho vnímat nehodláme a nebo nemůžeme /ale to je věc pro tuto chvíli vedlejší/), ale důležité je, že se k nám dostává. Máme tu možnost a jedinečnou příležitost. Můžeme se účastnit zvuků, melodie, hudby, harmonie. Prvním krokem který můžeme učinit je, že vstaneme a budík uvedeme do polohy, aby byl opět v pohotovosti připraven, povětšinou jej z pochopitelných důvodů vypínáme. Ale nemusíme, hrají li v rádiu námi oblíbenou hudbu, nebo hlásí důležité přehledy o současném počasí, stavu cest a silnic, nebo prostě jenom řeší kdo kde s kým bude sehrávat zápas ve sportu, a tak. Prostě k nám promlouvá, dává se nám slyšet něco důležitého. Tohle poselství a naléhavost zprávy, zvuku, hudby, melodie nás nějakým způsobem nechává orientovat uvnitř světa. Mám se dnes obléci letně, nebo si připravit kabát, které cestě se mám vyhnout až pojedu do práce, případně kde a na co mám dát pozor. Zdá se to jako zdánlivá banalita, ale je to složitější než sem to ukázal na těch příkladech výše. Pak nějakým rituálem se dostaneme z postele až za volant auta a tam cestou do práce slyšíme rádio, písničky z CéDéčka, či stažené MP trojky. No jo, pořád nás nějak provází to slyšitelné, vnímatelné sluchem a sdělující. Pak když dorazíme do práce, zvukem vyjádříme určitou společenskou neosobní formalitu (například pozdravy na pracovišti, nebo obvyklé fráze a výplně, které tak dělali ti před námi a tak je „hrajeme“ dále). V práci zapneme opět rádio, posloucháme, nebo si zvolíme oblíbenou sestavu a stále na novo. Dozvíme se v průběhu dne, jak se vyvíjí politická situace u nás, v zahraničí, kde se objevil nějaký nový druh žížal, jaké jsou šance na průběh utkání ve sportu, jaké jsou výsledky odehraného, atd. Servíruje se nám určitá smyčka stálých skladeb totožných interpretů, co již „ovládají rádio“. Prostě opět nás nějak atakuje slyšitelné. V práci se soustředíme na svou činnost, ke které jsme povoláni a pak opět cestou domu, ty stejné rituály, rádio, hudba a octneme se doma. Doma máme nějaké ty všední problémy, které je třeba řešit, ty řešíme, nebo se oddáváme kratochvílím procházek v přírodě, nebo účastí v divadle, kině, atd. Zkrátka, je možné si za tím představit jakoukoli aktivitu. V té nás může, ale není to pravidlem, doprovázet opět slyšitelné. A to bych opomněl, mezi sebou se přeci taky nejčastěji vyjadřujeme slyšitelně, slovy, zvuky. Ty nesou určitou tradici, radu, nebo zprávu, poselství. Jsme neustále pod vlivem slyšitelného. Nedává se nám prozatím jiná zkušenost. Vše jistým způsobem vyluzuje určité zvuky, skřípavé, vrzavé, příjemné, či nepříjemné, harmonické a nebo ne. Jsme dnes a denně ve slyšitelném. Na pohřbech slýcháme zvuky tklivé, na slavnostních příležitostech povětšinou radostné, oslavné. Vždy nějak, vždy určitým způsobem. Vnímáme je, vnímáme nějakou jejich danost. Někdo se soustředí na slova, na to co nese daná zpráva. Jiný řeší melodii, náhlé zvraty, či plynulé přechody. Člověk povětšinou slýchá harmonii, nikoliv sled disparátních izolovaných tónů a to mu vytváří zvuk tak jak jej snad slyší. Domnívám se. Zvuk v takových písničkách kdyby byl izolovaným sledem tónů by bylo nudné poslouchat. A tak máme tempo, melodii a zvuk je povětšinou doprovázen slovy, které v celku korespondují s danou situací, taktem, atd. Ach, ale o tom jsem se nechtěl tady šířit, o to mi především nešlo. Chtěl jsem poukázat na zcela zavedenou běžnou zkušenost se slyšitelným. Problémem je, že jsme ve dvojím světě. Světě slyšitelného našimi receptory, já bych tomu říkal třeba „smyslová, tělesná slyšitelnost“. Ta mi přijde už jako poměrně fádní, vyčpělá a skoro přežitá.

Jsme neteční vůči „duchovnímu slyšení“. Nemáme představy o tom, co znamená slyšet vnitřní hlas. Vnitřní hlas, tedy to neslyšitelné také k nám nějak promlouvá. Zvláštně, ale přeci. Naše zahleděnost a odevzdanost do vezdejšího světa nám existenci zcela krátí, omezuje a zastřihuje o něco, co je tu taktéž přítomno. Naladit si „vnitřní slyšení“ a příjem je jako přepnout z mono na stereo a správným směrem otočit anténu, aby byl příjem nejčistší. Pak se nám výrazným způsobem zlepší prožitek toho co přijímáme, co nás oslovuje. Je to nějaké „útrobní“ volání z hlubiny, které si svou naléhavostí nutí pozornost. Proto je třeba ztlumit, případně odpojit z provozu naše rádia a veškeré zvuky a obrátit „sluch“ k nitru duše, ke které se promlouvá. Lidská existence je tímto zvláštním způsobem a módem obdařena. To nám umožňuje proniknout až do nejhlubších hlubin naší duše. Poslouchat je stejně důležité jako poslouchat se, své nitro. Hudba je stejně důležitá jako absolutní klid. S tím absolutním klidem, ono je to relativní, protože kde takové místo na světě je? To je jenom kritická připomínka k tvrzení o absolutnu klidu. Odevzdat se tedy ráno místo zvuku hudby a budíku do služeb našeho vnitřního budíku, kdy k nám promluví nitro a duše, je velmi důležité. Nechat se tím oslovit, vyslechnout poselství a zprávu a pak svobodně rozhodnout. Existence jako taková by tím neměla utrpět závažné újmy. Neboť vše ostatní počká. I vedoucí v práci by měl pochopení, či pedagogové ve školách, neboť by naladili jinou frekvenci, jinou možnost vnímání. Takže se musí jednat o duševní obrácení celého společenství, kdy se budeme snažit slyšet svou duši. Tu, která na nás volá a mi ji systematicky odkláníme jako to, co je nepotřebné, není třeba si na to vyhradit čas a poslouchat. Je třeba žít a existovat v možnosti, že je tu dualita, či mnohost, ne monismus, zahleděnost a ego centrismus. Dualita ve slyšení, v přírodě, v lidském soužití, ve ctnosti, celkově, v celém životě. Stejně jako budu ignorovat zvuk a zavřu se za vysoké zdi, které budou odhlučněné, připravím se o jednu možnost života a zkušenosti se slyšitelným. Rovněž jestliže budu systematicky tlumit hlas „neslyšitelného“, dojdu velké újmy v duševní dis-harmonii. Je třeba hledět, že nic není jenom takové, nebo onaké, ale jsou tam dvě polohy. Slyšitelné a neslyšitelné, které v této situaci není opakem, ale dvojakostí, či dvoj-možností. Každé poukazuje k něčemu zcela rozdílnému. Klášterní meditativní ticho, stejně jako zvučné a hlučné koncerty o veliké decibelní síle jsou totéž. Slyšitelné je třeba provázet neslyšitelným, neslyšitelné, slyšitelným. Prožitek a zkušenost obou by jistě byla konstruktivní, a hlavně harmonicky dotvářející celistvost existence. Odtržení a systematická ideologická destrukce vede k nepochopení toho, oč v tomto životě a světě jde. Totiž stejně jako se můžeme oddávat slyšitelné hudbě, může nás jako např. křesťany mít Bůh rád stejně, jako když budeme mlčet. Pokud to bude doopravdy to, co je Pravda, tedy jestli slyšitelné, nebo neslyšitelné je v posledku jedno. Jenom to musí být projevem duše a těla tak jak to obé zamýšlejí. Ne nějaký skrytý afekt, nebo zástupný podvrh. Proto vidím možnost v tom vnímat obojí. Slyšitelné je líbivé a líbezné, hladící nás po uších, ale rovněž i neslyšitelné nás má možnost ukonejšit na duši. Problém je, že lidé se jednostranně orientují, jdou ve své existenci z extrému do extrému. Buď poslouchají obtěžující hudbu na veřejnosti, kde je to leckdy celkově nepřijímáno jako něco positivního a nebo je „ticho“. Obé je extrém a v extrému přeci není střednost, Pravda, či lidská uměřenost. Je to podlý kalkul a prostota lidí, kteří o tom nepřemýšlejí. Jdou za tím jenom aby „slyšeli“. Poslouchají hudbu a „nevidí“, či spíš neslyší v tom vyšší rozměr, stejně jako slyší ticho a domnívají se, že se zjevilo oběmi skupinami dlouho volané Absolutno. Extatický prožitek. Ale to je chyba a lidé se mylně domnívají, že došli k Pravdě. Koncerty jsou plné povrchních posluchačů, sály a koncertní síně jsou přeplněné lidmi, co si myslí, že ví co slyší, že tomu rozumí, ale to čemu by měli rozumět je daleko a daleko v nedohlednu jejich myšlení, téměř u hranice. Proto si myslím že nad tím je třeba se zamyslet a poukaz k hudbě a prožitku neslyšitelného vzít v potaz jako argumenty našeho existování uvnitř tohoto světa. Světa plného dualit, a ne jednostranných ideologismů a totalitárního smýšlení. To je asi nešvar, bláto do kterého jsme se ponořili mnohými důsledky dlouho potlačované svobody existence. Ale to zřejmě nesouvisí se slyšitelným a neslyšitelným :)