Čekárenské ticho

Čekárenské ticho

Mám rád čekárny. To ticho. To božské, zákonné ticho. Je jedno, čekáte-li v knihovně, u doktora, na nádraží, ve frontě na poště, či snad ve frontě na pivo. Je tu vždy ticho. Pravda, ten příklad s pivem nebyl zrovna nejlépe vybrán, ale najdou se i slušné podniky, kde se čeká na číšníka, který ono tížené pití přinese, tak zde ticho je. Ticho od venkovního ruchu. Ticho od frmolu. Ticho. Tady se v tichosti sedí na zadku, popřípadě stojí. Teda, ticho, nejsem-li v té frontě či čekárně já, nebo mě podobní. To už takové ticho není. Rušíme, pravda. Ale ne nějak hrozně, chraň bůh, ale tak….škodolibě. Třeba, kýcháme. Zýváme, smrkáme, přehazujeme nohu sem a zase tam. A to byste nevěřili co začnou dělat lidi kolem vás. TO SAMÉ! Asi proto, že vidí, že vy jste si to dovolil, tak oni mohou taky. I když si kýchnout, či jiný výše uvedený projev, zrovna nepotřebují, tak to udělají. Asi jen tak, do zásoby.
Je to krásné místo, kde člověk může vypnout od dennodenních starostech a jen tak si zaopičkovat po ostatních a odreagovat si. V dnešní zrychlené doby je to jen a pouze dobře. A tak… VZŮRU DO ČEKÁREN ZA BOŽSKÝM TICHEM !!!