Dostihuje nás existenční úzkost

Docházíme k poznatku neporozumění čemu nerozumíme? Sobě, druhým, a nebo sobě navzájem? Myslím, že nás dostíhá drtivá síla z úzkosti. Je tato úzkost úzkostí konkrétní? Není. Není to úzkost z hladu, bolesti, smutku, přátelství, lásky. Je to rozvrh. Narodili jsme se do úzkosti, sílíme a rosteme v ní, a taky se s touto „nekonkrétní“ úzkostí vyrovnáváme naším životem. Je to naše obrovská, gigantická odpovědnost. Ta vyvolává. Jak jinak, paradoxně naše existenciální svoboda budí úzkost, až smutek. Proč? Svoboda naší volby není v posledku naší volbou, ale je to i volba pro druhém směřující ke druhým. Taková prodloužená ruka. Hned předvedu. Jestliže si zvolím k sezení v mé práci židli, například při jednání v zasedačce, zcela svobodně a s mou záměrností si vybrat právě tuhle (musí to být takhle, protože na „poradu“ od druhého to není moje svoboda) jsem nutně vystaven volbě. Tahle má volba ovlivňuje dějiny, tedy celé další dění, ubírání světa, atd. V posledku to třeba znamená, že jiný který zamýšlí sedět na této židli má jak se říká smůlu. Je to poněkud neobratné, plytké a nevýstižné. Ale co jsem tím chtěl říci? Že totiž nemůžeme jinak. Vždycky někde volíme. Ze zkušenosti poznáváme, že ne vždy nejlépe. Přátelé, partneři, prostředí, druh práce, nebo třeba i jídlo. Svoboda je jaksi zvláštně záhadná. Těšíme se na ní. První „legální pivo“ s občankou v ruce, první já nevim co, zkrátka určité napjaté očekávání. Na druhé straně úzkost a bolest z poznané svobody. Nemá to ani výhody, ani nevýhody. Je to něco a musíme to přijmout jako takové. Úzkost z existence koření v našem rozvrhu, v tom že se pokoušíme být uvnitř tohoto světa, a nějak se na něm podílet. Drtí nás to, co nemůžeme odklonit, nebo se tomu vyhnout. S tím souvisí i komplikovaná úvaha, jestli usilovat o vůdčí, či souřadnou funkci například na pražci. Vedoucí je odpověden, čímž ve většině případů bývá finančně ceněn, než souřadní pracovníci, kdežto pracovníci zpravidla nenesou takovou odpovědnost.