Temná půle

Je zvláštní, že sami sebe neznáme. Máme přátele, někdo jich má spoustu a někdo naopak málo, ale máme je. Žádný z nich nás však nezná. Nikomu jsme nikdy neodkryli všechny své vlastnosti. Ani já nejsem jiný. Před každým člověkem se chovám jinak. Vím, co si u koho mohu dovolit. Vždy je tu temná clona skrývající tajemství, jež nesmějí být odkryta. Občas se však stane, že přijde kdosi, kdo pod tu clonu nahlédne a pak zjistí, že se za ní nachází další opona. Připomíná to labyrint. Spousta kliček a schovek, spousta skrytých vlastností a snů. Některé clony skrývají dobro a jiné zlo. Čeho je převaha? To ani já sám netuším. Jisté je, že všechny své špatnosti poznat nechci, neboť se bojím, že by mě poté mohli pohltit. Ukrývám je a domnívám se, že úspěšně.
Někdy ale nastane chvilka, kdy nejde jinak a některé své špatné vlastnosti musím odkrýt. Pak už je těžké je vrátit zpět. Myslím si, že se mi podařilo většinu svých záporných rysů potlačit.
Před příchodem na střední školu jsem však byl jiný: výbušný, vzteklý, podezřívavý. Stačilo málo a sopka uvězněná v mém nitru se probudila k životu. Poté nerozhodoval rozum, ale jen trvající hlad po sladké krvi a mase. Lačnost po zadostiučinění a mstě. Vzpomínám si na spoustu případů, kdy tyto vlastnosti vybublaly na povrch. Většinou to bylo ve chvílích strastí, v době, kdy mi hrozilo bezprostřední nebezpečí. Možná má zuřivost přicházela sama. Dost možná, že jsem ji povolal, aby mi pomohla vyřešit jisté problémy. A ona tu byla stále. Vždy na blízku. Pomáhala mi přežít.
V čem byl tedy háček? Právě ve zmiňovaném návratu. Častokrát se stalo, že mě má zloba pohltila a já se stal zvířetem prahnoucím po jiných tvorech. Tento stav jsem nenáviděl. Ovládla mě tužba po radikální změně. Nechtěl jsem, aby trpěli jiní, neboť mě poté přepadla lítost… styděl jsem se za své chyby. Zapracoval jsem tedy na nápravě. Sám se snažím svou zlobu skrývat a zjišťuji, že zde nemusí být. Jsou jiné způsoby, jak řešit problémy. Jiná řešení, jak se bránit. Ve skrytu duše cítím spokojenost, že se dokáži ovládnout a že se měním, dle mého k lepšímu.
Stále tu však je cosi, co mě trýzní a nedá mi spát. Je to ta část temnoty, jež nelze zakrýt. Část mé Temné půle, která mne samotného tolik děsí. Drzost, mrzutost a jiná zloba, jíž nedokáži ještě zcela ovládnout.
O jaké zlobě to mluvím? O takové, která způsobuje jiným bolest. Ne fyzickou, nýbrž psychickou. Bolest způsobenou jistou bezcitností a bezohledností. Mívám strach, že se mi nepodaří clonu zavřít a budu muset čelit bitvě, jejíž výsledek není jasný. To zlé ve mně je v přesile, skrývá se to v nás všech a čeká na svou příležitost.
Mnozí tvrdí, že jsem tichý. Nebyl jsem vždy takový. Mluvil jsem hodně a rád, ale najednou není o čem hovořit. Nerad bych proti sobě poštval ostatní a nerad bych byl odsuzován. Teď jsem sám sebou. To ticho, to jsem já.Slyším ho, vře ve mně. Ticho, jenž slyší také ostatní. A za ním zní jiný zvuk, děsivější, vše pohlcující temnota. Zvuk připomínající skřípání kovu o kov. Tuhle část však držím daleko za řekou Styx, střežím ji až v samotném Tartaru a tam ji hlídá můj Kerberos. Nikdy se nedostane na povrch. Jednou jistě přijde den, kdy se budu muset rozhodnout. Soudný den, kdy budu mít na výběr ze dvou cest, kterými se vydám. Cestou poznání a štěstí nebo cestou zatracení. Ale já budu připraven a věřím, že se rozhodnu správně. Prozatím svou temnou stránku nikomu neukáži. Snad jen svým největším nepřátelům, ale ani oni si nezaslouží nahlédnout do chřtánů pekla. Mám však obavu, že by někdo mohl najít cestu a zavolat převozníka, aby ho přeplavil k temnotě. Mám strach, že by tam onen nešťastník mohl zabloudit ve změti uliček a propastí.
Mám strach… myslel jsem si, že si to nikdy nepřiznám. Domníval jsem se, že jsem bez bázně, ale spletl jsem se. Mám svůj strach provázející mne každým dnem. Občas mě pohlcuje při pohledu na zlobu kolem nás. Z lidí, kteří svou clonu nechají otevřenou. Tohoto strachu se však nechci vzdát. Ten ve mně udržuje lidskost, s ním zůstávám člověkem.
Mám hodně negativních rysů, ale ty nejhorší jsem vyjmenoval výše. Jsou tu také dobré vlastnosti. Snad je jich víc. Toužím změnit svět k lepšímu. Nejspíš je to donquijotství, snad se jedná o nesmyslný boj s větrnými mlýny, ale chtěl bych pomoci ostatním udržet jejich Temnou půli zakrytou. Pomoci světu ponaučit se a nedělat stejné chyby jako naši předchůdci.
Zloba tu bude stále a je v každém z nás. Ale můžeme ji ovládnout a nedovolit jí vyplout na povrch. Je povinností každého z nás naučit se ji ovládat. Je to těžké, já vím, ale není to nemožné. A právě s tím bych chtěl ostatním pomoci. Nikdy tu nebude jen dobro a mír, ale může tu být sounáležitost a ochota si pomáhat.
Mám však strach…