Jaká je česká společnost? Co se mi na ni líbí a co ne.

Téma: Jaká je česká společnost? Co se mi na ni líbí a co ne. (Článek do novin)

Osnova:
1) Úvod – Společnost není tolerantní
2) Stať – Punk
- Hippies
- Gothika
3) Závěr – A co jsem já?

Je česká společnost tolerantní? Zaměřím se na problém, pro mě osobní, názorů lidí na různé styly života a na hudební subkultury. Nejen v České republice, ale po celém světě existuje mnoho skupin lidí, kteří mají odlišný životní postoj a názory než konzumní společnost, nebo chcete-li tzv. tupé stádo, jak by řekl Friedrich Nietzsche. Jednoduše řečeno, tito lidé vybočují z řady. Proč o tom píši? Protože patřím mezi ty, kteří „tak trochu“ odmítají společnost a pravidla jí daná. Český národ mi vadí. Nevadil by mi, kdyby byl vůči nám více tolerantní.

Zaměřím se na pár takových skupin (je to samozřejmě jen mizivé procento, nejsem vševědoucí, abych znala všechny kultury a subkultury). Co takový punk? Punk’s not dead. Libí? Já osobně ho můžu. Obzvláště koncerty. Na nich se člověk „vyřádí“, pokud má tu odvahu jít do „kotle“. A jestli se bojíte, že byste upadli, vaše obavy jsou naprosto zbytečné – punkeři jsou totiž velice milí lidé – buďto vám pomohou vstát, nebo taktně spadnou s vámi. Pár modřin přeci nic není, za ten zážitek to stojí. Teď si určitě říkáte, co to tu blábolím za nesmysly. Že jsou milí? Vy se jich bojíte? Ale, ale. Soudit lidi podle vzhledu? Máte něco proti „číru“, „těžkým botám“ apod.? Tito lidé, na rozdíl od vás, se nebojí vyjadřovat vlastní názory a nosit to, co se jim líbí. Že vy také? Ale kdeže, jste oběťmi módy a podřizujete se většině. Jen si to přiznejte.

Dalším, velice rozšířeným, stylem je hippies. Květinové děti. Volná láska. Mír. Svoboda. Nádherná slova, sice poněkud idealistická, ale krásná. Proč odsuzovat tyto lidi? Vždyť jsou pořád šťastní, všechny nás mají rádi… Společnost je „musí“ odsuzovat. Řekla bych, že je to její nepsané pravidlo – vše, co je „jiné“, je špatné. Ach ty předsudky. Nemám je ráda.

Poslední styl, na který se podíváme trochu podrobněji, je Gothika. Lidé nevědí, co znamená a soudí podle vzhledu a předsudků. Většinové procento gothiků se obléká do černé a působí jaksi tajemně. Mnohý český človíček si proto řekne – Ha! Tohle je určitě satanista, obětuje zvířata Satanovi, pije jejich krev a provádí podobné rituály, radši od něj dál. – Osoba, která tohle tvrdí, neví ani minimum o Satanismu, natož pak o Gothice. Měla by si přečíst Satanskou bibli, Anton Szandor La Vey má velice zajímavé názory, se kterými by i člověk, který tuto víru odsuzuje, souhlasil. Ale o Satanismu někdy jindy. Mluvíme o Gothice. Nejprve několik fakt. Gothika je hudební subkultura vzniklá počátkem 80. let ve Velké Británii. Hlavním znakem (podle znalostí, které jsem získala během několika let z internetu či od zastánců této subklultury) je gothic rock – hudba, která se vyvinula z post-punku. Obsahuje prvky punku, temný sound a texty spojené se smrtí, nešťastnou láskou apod. Za příklad uvedu asi nejznámější skupiny jako Bauhaus, The Sister of Mercy a Siouxie. Postupem času si tento styl získával více a více příznivců a rozšířil se do mnoha zemí světa. V současnosti je Gothika trochu jinde – jde spíše o životní filozofii – hlavním rysem už není hudba, ačkoliv zastává stále velmi významné místo. Ptáte se, jak tedy poznáte gothika? To je velice složitá otázka, v podstatě neexistují žádná pravidla, která musí člověk splňovat, aby se jím stal. Buďto se tak cítí, nebo ne. Může třeba chodit v černé, ale nemusí, může poslouchat gothic rock, navštěvovat hřbitovy, projevovat zvýšený zájem o smrt, okultní vědy atd. ale taky nemusí. Avšak je tu „něco“, co je spojuje. Něco tajemného, temného, něco zkrátka jiného. Jednou jsem někde narazila na krásný citát, nepamatuji si ho přesně, ale zněl zhruba takto: „Gothika znamená nalézt umění a krásu tam, kde pro ostatní zaniká.“

Možná by nebylo od věci říci vám, kam se řadím já. Podle článku jste možná usoudili, že většina mé osobnosti je gothik. Ano, považuji se za gothika, ale jen z části. O punku a o hippies jsem nepsala jen tak pro nic za nic. K těmto stylům mám také velmi blízko, stejně jako k metalu. Nedám se zařadit do žádné skupiny, jsem tak trochu od každého něco. Někdo mě má rád, někdo se mě bojí. Už si nedělám hlavu z toho, že jsem jiná, beru to jako přednost. Nenechte se proto ovlivňovat ostatními, buďte sví, nesnažte se někoho napodobovat, nebuďte loutky, ztratili byste tak sami sebe.