O potlačených schopnostech škodit a jejich následcích...

Co o sobě samých vlastně víme??? Vždy si jen myslíme, že se absolutně přesně známe, a kdo nás může znát líp??? Jenže ono to tak není, my si to jen namlouváme. Ve své lidské pýše si totiž odmítáme připustit vlastní nedokonalost a zmatenost.
Když si člověk myslí, že se zná, že má sám sebe "dokonale přečtenýho", přijde rána, která ho srazí na kolena. Ukáže mu, že dovede sám sebe překvapit svými reakcemi, pocity, náladami, názory, myšlenkami a jednáním, které se projeví až v extrému, neboť vše, co je nám neznámé, cizí a nepochopitelné, toho se bojíme a vytlačujeme to z vlastního vědomí do nevědomí. Zůstává to v nás, jen to nejsme schopni vnímat. A myslíme si, jak nejsme dobří, čestní atd., a vlastnosti, které jsou podle nás špatné a odsouzeníhodné prostě nemáme, tudíž nemůžeme nikdy nic zvláště odsouzeníhodného, například vraždu, násilí, zradu a jiné ohavnosti v lidském chování, provést. A když pak vidíme někoho jiného, který třeba ze zoufalství spáchá takovou věc, všichni ho šmahem odsuzujeme.
Nechci se zastávat cynických, bezcitných vrahů, psychopatů, recidivujících zločinců, osob bez svědomí a morálky neštítících se vůbec ničeho a jiných podobných existencí, které snad ani nemohu nazvat lidskými bytostmi.
Mluvím zde jen o činech ze zoufalství a o zkratkovitém jednání, které je bez chladného rozmyslu a vědomí takový čin provést, a stane se tak v extrémním stavu mysli. Tito lidé jsou pak na pranýři společenského mínění ačkoliv si to nezasliuží tak jako ti, kteří jednají chladnokrevně a se zřejmým vědomým úmyslem ublížit. Je to způsobeno právě tím, že je soudíme my, kteří si neuvědomujeme vlastní schopnosti škodit.
Měli bychom tedy, abychom než začneme někoho soudit a odsuzovat, si uvědomili svůj potenciál destruktivního jednání a následně podle toho přizpůsobili vlastní individuální postoj k věci. Je totiž možné, že nám se to nestalo jen z toho důvodu, že jsme měli v životě štěstí a podobný extrém nás ještě nepotkal.