Ztráta naděje

Kdysi jsem věřila, že něco dokážu, že dokážu dělat své vysněné povolání, to, co mě baví, ale jak snadno člověk přichází o iluze. Ještě taková naivní dušička, jako já. ZKLAMÁNÍ-k tomu nikoho nepotřebuju. Vystačím si sama. Člověk, který pořád chodí s hlavou v oblacích(možná až ve vyšších vrstvách stratosféry) stejně spadne na zem-o to horší je to pád. Nejvíc sklame vlastní čin, schopnost (neschopnost), vlastnost, cokoli, ale jen to své...
Proč si dokážu vymyslet tak těžký cíl. Proč neni nic vysněného předemnou? -Možná to je předemnou, ale nevidim to. Možná, až najdu cíl, taky ho neuvidim.
To je smůla...