Kde sídlí duše?.!

Asi už jsem posedlým jakýmkoli analyzováním a vyhledáváním zdánlivě banálních a okrajových otázek. Ale kde sídlí duše? Sídlí duše, či je duše v rozumu, a nebo ve smyslech, citu, a emocionálním prožívání, řekněme v tom lidském. Nejsem si jist, jestli tomu vůbec dobře rozumím a jestli si vůbec pokládám správnou otázku, či spíš takovou nejasnou frázi. Duše jako taková musí mít někde sídlo. Přeci o duši se nebavíme, jako o bezbarvé jsoucí součásti nás samých, nebo jo? I když jsem se někdy, když jsem si prohlížel výjevy s různými historickými zobrazeními duše, setkával s jakousi nepochopitelností. Je totiž duše, ta nezřetelná barvička podobná vlající košili, kterou mají někteří lidé poblíž pusy (když se rod nebo umírají) a tomu historici říkají pneuma? Je to zajímavý nápad. Jistě nejsem první, ani poslední koho to zajímá. A proto, když si s tím předci nedokázali poradit, umístili „pneumu“ na vyobrazeních poblíže úst, a s prvním nádechem našeho života ji vdechujeme a s posledním z našeho těla odchází. Je to rafinovaný a zároveň obdivuhodný umělecký a vědecký podnik, který si možná ani autoři neuvědomili v důsledku a se všemi obtížemi, které z něj plynou a vyplývají. Opředli jej určitou mystickou a mýtickou představou, ale přesto je v něm něco pravdivého. Pneuma je součástí božího daru. To není, jako když dostaneme dárek k narozeninám, nebo jenom tak pro štěstí a radost. Pneuma, nebo spíš duše, se projevuje s božským zásahem tak nějak souvisle. Je jeho součástí a není, přitom nám vdechnul duši Bůh a sami Bohem nejsme. Nevím a nedokážu si to odůvodnit. Duše je spjata s Bohem a přitom Bohem není. „Dostáváme“ jí od Boha a zase „odevzdáváme“ Bohu. Komplikovaná duše je zvláštní. Umělci, především různí malíři, různým způsobem a každý po svém, se snažili dostát čemusi. Jestli to přebírali z tradice, je otázkou první. A pokud ano, není třeba v tom vidět něco zavrženíhodného. Koneckonců jsme vždy nějak ovlivňováni kontinuálním průběhem tradice. To není jako když si řekneme a tohle je něco super nového. Ne! Je to součást vývoje, či tradice. A proto kořen toho všeho musí být v nejzazší minulosti. Snad až u prvotních hmotných pramenů (písemných, grafických, atd.). Tam někde vyrůstá tázání a prvotní rozvržení toho, kde sídlí duše, odkud pochází a čeho je součástí. Duše je svou tradiční a dějinnou charakteristikou zvláštní.
Někdo totiž zve duši rozumem. Měl by k tomu oprávněné důvody neboť. Zaprvé, duše je smrtelná ve smyslu naší lidské konečnosti, individuality, neopakovatelnosti, osobnosti, jedinečnosti (a třeba i v psychologickém pojetí, které mi tu moc nesedí a nehraje v celém projektu). Kdyby totiž duše, zde tedy rozum, byl totéž, pak duše není ničím ideálním. Je to prachsprostá a povrchně jednoduchá součást každého člověka. Myslím, a to je má pouhá domněnka, se ještě nikdo bez rozumu, zde jako vykonavatele činnosti mozku a jeho aktivit, nenarodil a plnohodnotně nežil. Ale to nemám od nikoho potvrzené :(. A proto, kdyby někdo bez mozku, a jeho schopnosti rozumově vykonávat činnosti a operace žil, je to možné. Ale pak nevím jestli se duše nevytratí z celého projektu o duši pojednávajícím. Rozum=duše by nebylo nic zvláštního. Duše by poznávala svět, přírodu, lidi, pojmy, a další jevy, no a to by byl její primární úkol. Dále by rozumová duše vykonávala nějakým způsobem své chování. Na základě určitých vzorců, výpočtů, atd. No zkrátka matematická, rozumová systematičnost, mechaničnost, atd. Ale což kdyby se duše takhle neosvědčila. Co když k duši, rovnající se rozumu, by příslušelo ještě něco navíc. Koneckonců to mě opět jaksi teoretickou základnu pojednávající o duši nějak bortí. Přeci je zřejmé, že se člověkem se ve světě projevuje nejen jeho rozum. Ale i cit, smysly, pocity, nálady, prožitky, emoce, atd. To je další kategorie, která náleží opět do pod-kategorie subjektivních, či zde konečných, či individuálních a neopakovatelných jedinečností. Vždyť má pocitová bolest popálení se od šálku čaje je má, má jedinečná. Jak může někdo cítit mou bolest tak, jako jí cítím já sám. Nemůže. Proto se mi hodí říci, že duše se potýká rovněž s tím, že s konečností souvisí i to co není v rovnici duše jako rozumu. Proto je rozum konečný, stejně jako prožité skutečnosti. Nebo se snad mýlím? Kdo z nás je schopen vyvolat vzpomínky padlého vojáka za druhé vojny? A i proto se mi tedy dává další otázka. Když je rozum, který zde supluje a zastupuje duši, totéž pak souvisí každý rozum a každá duše s existencí každého konkrétního jedince, zjevu o sobě zvláštního a jedinečného. Konečnost lidské duše, rozumové a související s konečností je zvláštní. Pokud rozum je nezávislý na hmotném (tělesném) těle, které je mu senzorem a receptorem všech smyslů, pocitů, nálad, emocí, prožitků, atd. pak by bylo možné vyvolat za určitých předpokladů celou duši, výše zmíněného vojáka, například. Jenomže to už zavání víc než je zdrávo určitou odnoží mystiky. Ale přesto ještě kousek bych se tímhle směrem chtěl posunout. Někdo se domnívá (a dnes se už se současnými vědeckými poznatky ví, že je to holý nesmysl), že je médiem a lze vyvolat určitou skutečnost z minulosti. Ta se pak zjeví. A proto když jsem nyní v tomto místě, je nutné se opět tázat. Totiž je duše smrtelná, jako je smrtelný rozum? Vždyť nikdy nevyvoláme celou duši jako rozum z dějin zpět. Nemůžeme vyvolat zpět pocity tepla šálku čaje, nebo vůně červených růží. Padlý voják je padlý voják, snad možná tak ještě hodný úcty se svou bývalou existencí, která je nyní dokončena. Ničehož více. A když je rozum konečný, zjišťujeme, že není možné jej myslet bez duše. Duše jako konečné části něčeho vyššího.
A teď ze druhého konce. Kdyby duše byla smyslovou součástí, a na ní závislá, kam by se usídlil rozum? Mozek, jak se dnes již lékařská věda snažila poodhalit, pracuje s určitými senzorickými daty. Přijímá nervové informace, třídí, řadí a zpracovává je. To ale neznamená, že rozum je pouhá smyslově empirická veličina. Teplota prožitku teplého šálku čaje se změří sílou a intenzitou nervové informace vyslané do mozku. Vždyť to je nesmysl! Tam v tom prožitku nejsme my, my lidé, já, ty, on, ona, nikdo. Kde jsme my, my kteří jsme součástí toho všeho světa, atd. A nebo je to pouhá halucinace a namlouvání si toho, že jsme v tom prožitku vždycky s tou nervovou informací a se světem ve kterém se to odehrává? Já nevím. Přesto se mi nezdá, že by duše byla „výkonným početním strojkem“, který by po vzoru dnešních počítačů pracoval určitým systémem, podle zavedených postupů. Vidím a nemusím ani cítit teplý šálek a to mi vyvolá tyto pocity, nálady, emoce, atd. Nebo jiný příklad. Půjdu přes zahradu a ucítím vůni rozkvétajících růží a nemůžu si myslet, že budu mít pokaždé tytéž pocity. Jsou vždy jedinečné, musí být! Vždyť vše je jedinečné. Naše životy, naše ubíhající dny, běh ke smrti a vše. I přes zdánlivou monotónnost a všednodennost se vše ukazuje jako pestré a barvité. Jen je třeba změnit myšlení a dívat se na realitu jiným úhlem pohledu. Ale k věci. Duše se tedy pro svou zvláštnost může omezit na smyslovost. Vědomí, podvědomí a nevědomí bude součástí čeho? Stromu, řeky, nebo louky? To asi ne. Jistě že duše. Ale když by duše měla být smyslové, vytratil by se z ní intelektuální rozměr, to co zřejmě schází zvěrstvu a vší havěti. Lidé, obdařeni rozumem se nemohou spokojit s tím, že by duše nebyla jejich přirozeností. A ať to nevypadá jakkoli majetnicky, je třeba si přiznat, že je to přirozené. Vše se nesmí jakkoli omezovat na to, co se ukazuje smysly. Duše je součástí nás, lidské přirozenosti, toho co nám vnuknul Bůh, a to i přesto, že se to někomu nemusí líbit, ale přeci jen to zde zmíním. Koneckonců Bůh nám dal život a opět pro ty, kdož by chtěli popírat jednoduchý argument. Bůh ve své všemohoucnosti mohl udělat jakoukoli úchylku, odchylku a nikdo a nikdy se to nevysvětlí. Prostě se někdo narodí s určitým druhem mutace, nebo odchylky, handicapem atd. A kdo za to může? Zdraví rodiče, a nebo, jak se někdy neobratně říká náhoda (zde ale spíše všemohoucí Bůh)? No, to je otázka. Nicméně jdeme dále. Kdyby totiž Bůh chtěl, nemusel by nás, tak jak jsme vůbec udělat. Mohl by klidně jinak. A co ta komplikovaná duše? No to je podobné, analogické. Duši nám propůjčil Bůh, abychom se ve světě „ukázali“, projevili, odžili si to tu, zkusili se něčemu přiučit (nechci hovořit o naučení, protože nikdo stejně nikdy nenaučíme a nepochopíme vše, a to je nejbolestivější, ale…), být šťasten, zdráv, navázat nějaké kontakty, a prakticky se tu nějak otisknout, nechat tu svou „jedinečnou stopu“, kterouž zanechali astronauti na Měsíci. Duše je jako nějaká entita, která souvisí bezprostředně s naším hmotným, duševním, duchovním životem, není ani jedním z toho o sobě sama a strůjcem jí samotné je Bůh. Nemám nejlepší tušení, jak se dostat opět na pevnou zem, ale přesto to zkusím. Má-li být duše tělesností ovázaná, jako stuha darovaných růží a semknuta provázkem naší racionality, pak jejím posledním původcem musí být Bůh. Nemůžeme nikdy, za žádných předpokladů vyvolat nikdy už nikoho jiného. Můžeme si něco přečíst, něco naučit, něco vyhledat, ale přesto to není živý demonstrující obraz sám. Ukazující sám sebe. Má smysl ještě se zamýšlet dále? Duše, tělo a rozum jsou zvláštní pojmy. Zdánlivě zřejmé, pochopitelné, ale v takových jemnějších a hlubších úvahách (tou mojí jistě ne) se dá ukázat, že relativismus je ve všem a ke všemu se musí přistupovat s novou nadějí a bez okolků předsudků a zavedených zvyků. Duše, jakkoli se to pojme, se vymyká.
Duše se zdá svou zvláštní povahou vymknutá všem zavedeným pořádkům. Lidé pojednávající o duši, teoretici psychologie, si tuto otázku o umístění duše vždy vykládali jak se které skupině hodilo a líbilo, s kterou zásadní myšlenkou sympatizovali. Problém nastal v době, kdy se mělo „jít s kůží na trh“ a představit výsledky práce několika špičkových pracovníků a odborníků na slovo vzatých. Abychom ještě více nezabředli do schizofrenie, dvojnosti osobnosti a rozdělení našeho vědomí, dostalo se nám poněkud uklidňující odpovědi, například od marxistických odborníků, že je to součást tělesného korpusu, a že duše je vtělená hmota. Spirituálně ladění teoretici vykládali duši jako cosi božího, vtěleného do nás. Je to něco darovaného nám na opatrování. A konečně intelektuální, či racionální myslitelé přišli se spekulativní domněnkou že duše neexistuje jako taková, je součástí lidského intelektu. Odtud snad název intelektualisté. Nicméně zpět k problému sídla, či sídliště duše. Duše se jistě nemůže stěhovat, jak se o tom domnívá skupina (a ne málo početná) sympatizující s východními myšlenkovými proudy a náboženstvími. Duše, imanentní složka každého z nás, se omezuje výsostně na nás. A proto snad ani o sídle, které by bylo možné změnit nemůže být řeč. Nejde o to si „zabalit svých pár švestek“ a přestěhovat se do „nového“. Je to o dost komplikovanější proces. Jednak duše na sebe v tom pozemském putování (spojeného s tělem, nikoliv o sobě!) nabaluje nečistoty, hříchy, problémy, a veškeré nenapravené dluhy, vruby a záruky, kterýma se zaručila. Než ale dojde očištění, musí se na tento proces přijetí a akceptace připravit. Dojde k tomu katarzí a očištěním na základě přihlášky. Smrt nás sama přihlásí k očištění. Na základě jí samotné se připravujeme očištění. Procházíme očistcem. Ne, nejde o očistec v jakémkoli smyslu například spojovaného s náboženskou mystikou. Tento očistec řídí a má v moci výhradně Bůh. Ta spravedlivá Pravda, která je Světlem, a Duší všeho co je. Je to pravda teoretická. Není deformovaná předsudkem a blátem všech světských polopravd. Je to spekulativní pravda, založená na společné konstituci, na relativizujících předpokladech, které ji samotnou ustavují. A proto duše je něco dynamického. Nejde ale o jakoukoli spěchající, ubíhající, nebo táhnoucí sílu. Jde o realizaci v pohybu samém, o který samotný nejde. Ten pohyb, to je duše sama. Duše, když prochází očistcem je v pohybu. Pohybuje se na základě sama sebe a ze sebe. Dochází k sebereflexi. Reflektuje předchozí stavy, činy, procesy, dostává se jí poznání. Reflexivní akt je niterným prožitkem, je dějem duše samé. Reflexe duše, které se jí dostává v očistci z „pekla“, temnoty a nicoty tohoto světa se ustavuje konečně celistvá duše. Z tohoto důvodu musíme hovořit o sídle duše, které se ustavuje na základě smrti. Poznání svého posledního cíle, jak smrt někdo nesprávně nazývá, je poznáním sebe. Ve smrti, v existenci která došla své realizace, své poslední volby, své záměrné a vědomé volby. Duše je ve zvláštním procesu. Od svého přijetí do světa, narozením, vznikem, projde procesem povětšinou nereflektovaného existování, a dochází do stádia smrti, završení existence, kde se ukazuje jak moc duše se v tomto lhostejném světě ukázala, předvedla, no zkrátka, jak se přičinila o „budování“ světa, i když tohle slovo je poněkud těžkopádné. Očistec je samým místem nejhlubší reflexe. Dochází k poznání sám sebe, svojí duševnosti, svojí duševní konstituce. Očistec přichází právě v nejvhodnější dobu. Ihned po smrti. A proto se lidské, zvířecí a jiné duše, které zde mají spíše funkci jakéhosi uvědomělého bytí ukazují jako jejich součástí. Každá duše, a to nikoliv v pojetí světa, který je prodchnut duší, která se jeví jako pan-psychická. I přesto se ale dá hovořit o duši. Duše je v tomto případě prodchnutá celým světem. A tak jako se tradice východního myšlení domnívala, že se duše stěhuje, je to zcela nepodložená domněnka, kterou napumpovali do všech učebnic, příruček a manuálů. Byla by rovněž ale i chyba se domnívat, že duše je v celé době své existence na stejné posici. Vždyť i někdy v těch, řekněme separovaných, fragmentárních a velmi nepřesných zamyšleních se nad sebou dochází člověk spolu a roku v ruce s duší pohybu. Otázkou se ovšem stává, do jaké míry je této „dílek“ svého zamyšlení očištěním a řekněme nácvikem očistce. Když se očištění, které se provádí běžně, například v hygienické souvislosti je nutné vidět jako snahu o očištění ze špíny, neřádu, nánosu všeho, co na nás připadlo, je nutné vidět i katarzi, či přípravku očistce u duše. Koneckonců kdo z nás se rád neočišťuje. Ale to ponechme stranou. Duše tedy, jak se je třeba vždy u ní ptát prostupuje pohybem a sama se pohybuje. Problémem je ale to, do jaké míry se tyto dílčí čistky, očištění dají použít při hloubkovém očištění. Nicméně je nutné zdůraznit, a to nikoliv jako poznámku, ale jako důležitou myšlenku, že totiž duše nikdy není schopna splynout s tím oč se snaží. Proto vědomí, či řekněme v tomto případě intelekt, jako jeden z prostředků mozku, ukazuje často rozporné, neřku-li konfliktní situace. Nejde o sjednocování, ale taky někdy od oddělování, či separaci.
Nevím ale především, jak nazvat domov, či sídliště duše? Dneska, zejména v době masové výstavby velmi atraktivních bytů, nadějně vzhlížejících do krajiny města okolo vypadají jako jednotlivé schránky pojímající do sebe cosi zvláštního. Atraktivní byty jsou ukázkovým příkladem dnešní doby. Horlivá výstavba lákající zájemce je konkurencí satelitní mimo-městské výstavbě především luxusních domů, domků a domečků. Ukazuje se, ale v celku, že co se týče hmotného bytování, je nutné se zabydlit i v duši. Nějak si ji vyzdobit, opatřit dekorací, vytvořit harmonické a celkové prostředí, ve kterém nám bude útulno, bezpečno, a budeme tam sami sebou a sami se sebou, budeme sví. V takovém prostředí se budeme opečovávat navzájem, budeme „budovat“ hodnoty lidského života, a existovat.
Analogicky a paralelně je tomu s duší. Duše sídlí na zvláštním typu sídliště. Není to původní, zapšklá, zašedlá a odstrašující panelová „králíkárna“, jak se k tomuto tématu vyjádřil jeden nejmenovaný státník při pohledu na česká sídliště. Je to zvláštní, ale duše se sama zabydlí, zakoření ve svém životě. Ten je mu rozvrhem, plochou a horizontem sám o sobě. Rozvrhuje a zařizuje se v životě na základě dispozic samých. Nejde tu měřit podlahovou plochu, kategorii bytu, nebo bonitu lokality. To v duši nelze, ale přesto můžeme hovořit o upravenějších, útulnějších, více dekorovaných sídlech a u jiných o velmi spartánské a strohé „výbavě“. Nicméně, duše je v rozvrhu svého bytu jiná. Nezařizuje se moderním vybavením, nebo posledními novinkami, které jsou ve společnosti žádané, jsou hitem. Duše si „naplňuje“, i když to zní poněkud materiálně, svůj byt zvláštní výbavou a vybavením. Především pocity, které mohou být určitých druhů, stejně jako tomu je u vázy na květiny, které mají určité materiály, určité podoby, atd., nebo nálady, emoce, prožitky, vzruchy, okolní vlivy, atd. Zajímavostí duše je, že pokud se takovýmito „statky duševními“ naplňuje, zkrášluje se sama sebe vůči druhým, vůči přátelům, kterým je k obdivu, představení se a nikoliv sama pro sebe. Na co jsou miliardářům a bohatým lidem luxusní „aristokratické sídla, hyper-vily a domy hrůzných rozměrů? Když neudělají radost ani jedinému člověku, který by rád poznal, okusil a zjistil jejich vnitřní výbavu, prožil například pocit a zážitek z uměleckého díla v hale, nebo sochy stojící uvnitř předsálí velké knihovny (kterou asi málokterý bohatýr vlastní pro svou vnitřní a duševní potřebu, pokud ano, spíše jako artikl se vzácnými tisky hodným k obchodu a směně). Domov duše je ctností stejné kvality a kvantity, jako řekněme současná a nejnovější móda a styl v bydlení, atd. Fenomén domova duše je zvláštní téma, které otevírá současnou společnost k zamyšlení. Jestli totiž totéž, co mají lidé doma, může šlechtit jejich niternou duši, jestli může být mezi tímto zvláštním prožitkem duše a reálného materiálna paralela, či minimálně nějaká spojitost. Kdo si dnes, z nás lidí, dokáže tuto složitou otázku zodpovědět. Přijde mi to jako zásadní argument a důvod proč a z jakého důvodu můžeme dnešní zkoumání přivést znovu zamyšlení. Domov duše je domovem života, životem samým. Ctít a okrašlovat duši, znamená okrašlovat domov, což v universálním měřítku kosmické velikosti znamená, pečovat o domov světa, Země, vesmíru, atd. Péče o domov je v posledku a musí být péčí o svůj domov, který ovšem není a nikdy nebude domovem mým, výsostným a privátním prostorem ad absurdum. Jistě, každý má svou dávku soukromí, bezpečí, ochrany, či intimity jednak duševní, druhak tělesné, ale přeci jsme vůči sobě, vůči druhým postaveni do otázky po tom, jestli totiž náš domov, tak jak jej chápeme je doopravdy naším. Vždyť pokud nikdy nevpustíme návštěvu do našeho domova, do našeho života, nikdy si nebudeme vědomi toho, že jde o život a domov náš. Půjde o život, nebo domov. Náš v tom případě, že se setkáme se druhým, že máme možnost se o „svůj“ rozdělit s „jiným“, cizím. Pak nastane reflexivní fáze domova. Zjistíme, že totiž náš domov není tak ve skutečnosti naším. Je domovem všech. Život sám o sobě je životem všech lidí. Máme přátelé, sousedy, známé, a přesto „máme“ domov. Domov je domovem všech. A teď bych nechtěl se otřít o nějakou strunu sociálního smýšlení v otázce domova. Ale pokud jde o duši, je otázka komplikovanější a rozsáhlejší. Přesto. Duše není z podstaty hospodařením na statku, políčku, na své půdě. Vystavuje se světu, v obci, na městě, ve škole, v práci, je podrobena kolektivnímu vědomí, tomu, že není sama izolovanou částicí, ale součástí velkého vesmíru, kosmu. Člověk je stržen gravitací universa. Proto není člověk oikonomos (vlastním zákonodárcem na svém „statečku“), ale kosmonomos (celkovým dárcem zákona, a to jedna sobě, druhak druhým ve světě). Jestli by se někdo snažil pochopit tuhle delší úvahu jako úvahu v duchu smýšlení myšlenky socité (společnosti), nesmí jít ale o jednostranný pohled. Do určité míry ano, ale to neznamená, že člověk nemá privátní a vlastní náhledy, soukromé pocity, prožitky, emoce, bolesti a příjemné zážitky. Člověk je v domově svého života, takříkajíc spolu s druhými, ale taky sám ve svém soukromí. Duši umístit a zasadit do správného místa její pozice je tak obtížné jako život sám. Někdy si říkám, jestli se mi líbí ještě vybavení, rozložení domova, skladba barev, zpracování a jestli by nebylo třeba něco vylepšit, zlepšit, v konstruktivním a účelném duchu vylepšit. A toto mě ještě více napadá, tato myšlenka v souvislosti s duší. Což kdybych vylepšil i její příbytek, sídlo a sídliště. V podstatě si myslím že vylepšovat sídliště duše, a všech především lidských duší je úkolem každého člověka. Musíme o sebe pečovat, vážit si druhých, ale to neznamená na úkor nich tratit sami sebe.
Buď péče o duši, o sídliště duše, je péčí o život, a nebo jsem se osudově mýlil a prosím o prominutí. Nicméně. Duše vyžaduje, i přesto že se to nemusí zdát modernizaci. Stejně jako dnes oblíbené opravy, úpravy, zlepšení ve výstavbě, nebo i jiné ladění a tuning jsou součástí řekněme nereflektovaného praktického postoje, je nutné modernizovat a vylepšovat v zájmu péče o duši i duši svou. Měnit a vylepšovat prožitky, jít více do hloubky, zhušťovat a kupit emoce, prožitky pojmout jako intenzivní součást života a především dbát o druhé a nikoliv se uzavírat sám do sebe, jako do vysoké věže všech těchto dějů. O to přeci nejde.
Péče o sebe je zvláštní, ale znamená totéž co péče o druhé? Jak pečovat o sebe, a přitom se neuzavírat do samoohledu, zahleděnosti do sebe, jisté egocentričnosti a přitom neškodit v péči o duši druhým svou volbou, svou svobodou a existencí člověka jako autonomního jedince, postaveného do světa, aby sám pečoval o svět, druhé a v posledku snad možná i o sebe. Život je možností. Tím, že žijeme, jsme si tu možnost nevybrali, jistě jsme nechtěli zrovna tuto možnost. Kdo jo? Vždy jsme volili jinak v naší volbě, než jsme měli. Měli jsme si zřejmě vybrat bezpečný a zabezpečený domov ve své egocentričnosti, partikularitě zájmů, zálib atd. Namísto toho jsme vrženi do světa nás lidí, tisíců, miliónů, a miliard, ale například i dvou lidí, kteří jsou v nutné vazbě mezi sebou navzájem, kterou je třeba zintenzivňovat, prohlubovat, například v rodině, s partnerem, na pracovišti, ve škole, v zájmových uskupeních, atd. Místo soukromí jsme si vybrali otevřenost. Místo pohodlí ráje jsme zvolili strast pekla a života. Duše místo aby byla doma, v domově a sídliště slastí, je uvržena do příbytku strastí. Je to doopravdy záměrné, správné a oprávněné volby páchané na nás samotných námi samotnými?