OTAZNÍK

Jsem pouhý otazník pokroucený životem. Na začátku mám otázku, na konci odpověď a pod odpovědí porozumění v podobě tečky. Je malá, ale skrývá v sobě moudrost a mnoho z toho, na co si ještě nedokážeš odpovědět.
Teď tu pláčeš jak uplakané ráno a ptáš se, proč ti aspoň jednou nemůže vyjít sluníčko. Žluťounké, líznuté oparem ranní mlhy, které by zvěstovalo krásný den. Ptáš se, proč ti nebe pláče do vlasů a proč pláčeš ty, pro toho, kdo pláče pro druhého. Proč?!
Je ti smutno, je ti úzká člověčí ulita? Nejsi sama, ty to víš, ale jsi sobec, který myslí jen na sebe. A co ti druzí?! A co on?! Taky pláčou. Možná jim nepadají slzy k zemi, pláčou srdcem, pláče jejich duše, ty to víš.
Jsi smutná z toho smutku co je kolem tebe, a aby to nikdo nepoznal, schováváš svou tvář za kámen. Jenže ten se dá obejít. Nestyď se, nemusíš! Stoupni si na můj začátek a jdi krok za krokem pro odpověď, když tolik chceš. Pak pochopíš, proč musíš tolik plakat. Jenom se už neptej "PROČ?"!