oceánem věčnosti

.....vlna za vlnou vlní se nekonečným prostorem, občas je roztrhá bouře, a slije:, elegie cest:,
jediná,obrovská síla vzdoru co obráží se v skaliskách,
a roztříštěný prach padá do hlubin, aby se znovuvzřísila,
a opět hlubina vynořila vlnu za vlnou, ta opět plula hladinou...
než člověk upije její mikročástice
upije čas člověka v tom vesmírném oceánu:
jen lidské pochyby jsou stejně hluboké, ponoříš se v ně
a snad se utopíš, snad vynoříš, obnoven o svoji víru,
ať je jakákoliv je stejně plná jako pochyby...