Zdraví

Význam zdraví? Na první pohled jednoduchá otázka, na kterou je jednoduchá odpověď. Avšak popravdě je složitá. Pokusím se ji tedy zodpovědět. Tak jako každý člověk na světě, tak i já vím, že zdraví je jednou z nejdůležitějších věcí. Naše zdraví je významným faktorem v našich životech. Již od narození se náš život ubírá jistým směrem a když jsme zdraví, pak je vše v pořádku, ale když onemocníme, pak se vše vymyká normálu. Naše nálada je na bodu mrazu a plány, které se ještě včera zdály být tak skutečné, se nezadržitelně řítí do ztracena. Nastupuje zdlouhavý proces léčení a nezáleží na tom, zda užíváme antidepresiva či antibiotika. Potom se odehrává stejný kolotoč jako před nemocí. Uzdravíme se a vracíme se do starých kolejí, zase spěcháme do práce a do školy, nesnídáme a obědy si kupujeme ve stáncích s rychlým občerstvením a z toho všeho stresu se vracíme domů, co nejrychleji si uvaříme kafíčko a někteří z nás si zapálí cigaretu, pozdě v noci jdeme spát, abychom si ráno mohly dát svou kávu.

I když je zdraví tím nejcennějším a také tím jediným, co máme již od narození bez ohledu na to, zda jsme bohatí či chudí a bez rozdílu národnosti, je tím, co nás činí člověka člověku rovným. I přesto, jak je křehké a zranitelné a nedá se koupit, i přes tuto skutečnost si ho tak málo vážíme, když tu je, bereme ho jako samozřejmost, jako stálou a neměnnou skutečnost.

Ve své pýše a sebejistotě si se svým zdravím krutě zahráváme. Proč vlastně? Pro krásu, pro postavení? Avšak každá mince má své dvě strany a bez rubu by nebyl líc a tak i zdraví má své meze. Nakonec jednoho dne dosáhneme zlomového bodu. A i když to nepoznáme, pomalu se v nás samotných zrodí nepřítel. Chvíli bude vyčkávat, než zesílí a pak zaútočí rychle a nečekaně a my před ním padneme na kolena. Najednou si to člověk uvědomí, leže na posteli a dívaje se do stropu, nyní má dostatek času, více než by si ho přál... Přemýšlí nad tím, jak žil a uvnitř ho Něco bolí, co to jen může byt ta nepopsatelná a nekonečně mučivá bolest? Tak nesnesitelná až vhání slzy do očí, ale já už to vím. Znám ji, povídaly si o ní ženy na ulici. Povídaly si o tom, co se stalo, když jsem to poprvé slyšela, nechtěla jsem tomu věřit, tak jsem šla za ním, za kamarádem, a když jsem ho viděla, myslela jsem si, že se mi to jen zdá. Ležel tam na posteli a usmál se na mne tím svým krásným úsměvem a já se zeptala: "jak je?" Odpověď byla tak děsivá: "už nikdy nebudu chodit." Myslela jsem si, že to je hloupý žert, že vstane a půjdeme, tak jako jsme to dělávali, měly jsme tolik plánů, tolik snů. Během pár vteřin bylo vše rázem to tam. "Na té oslavě jsem pil, všichni pili, musel jsem a pak jsem jel domů na kole. Neviděl jsem to auto, jen jsem slyšel ten zvuk, jak se snažilo zastavit, ale to už jsem skoro nevnímal. Můžu si za to sám. "Pak jsem si s Patrikem povídala a on mi řekl něco, na co nikdy nezapomenu: "víš, co mě nejvíc bolí? Ta zlost na sebe, chtěl jsem být v partě, být stejný jako ostatní... a teď už nikdy nebudu moci dělat ty úplně obyčejné věci, které jsem tolik miloval, mohu tě o něco poprosit? nikdy se nesnaž dělat to, co dělají ostatní jen proto, aby tě vzali mezi sebe. Važ si toho, že jsi jedinečná a neriskuj kvůli hloupostem svoje zdraví." Já se tím řídím, možná že ne tak docela, ale přece se snažím, při každém svém kroku, při každém svém rozhodnutí si vzpomenu na Patrika.

Vždyť jak řekl Arthur Shopenauer: "Devět desetin našeho štěstí spočívá výlučně ve zdraví. S ním se stává všechno zdrojem požitku, naproti tomu bez něho není žádný vnější statek, ať je jakéhokoli druhu, uchopitelný."