Podzimní listí

... Miluju tu podzimní nádhernou atmosféru. Proč se stále všude tvrdí, že je podzim depresivní?? Má nejvíce nejrůznějších barev. Všechny ty stromy, které jsou normálně zelené, jsou dnes žluté, červené, nahnědlé, polozelené, jsou barevné a to barevné listí se snáší k zemi a zde zůstane ležet a tím tu zem dělá také barevnou a barvy jsou přece veselé nebo ne!?

Možná to bude tím, že to listí umírá ... To listí umírá při každém pohybu trochu silnějšího větru, kdy někde spadne list. Ten list se uvolní a letí. Dostane volnost, vznáší se a je samostatný, jedinečný, bez čehokoli okolo sebe a pomalu padá a padá níž, ale padá lehce, bez utrpení a když dopadne zůstane ležet. Je to jako kdyby stromy plakaly. Jako kdyby se jim stalo něco nepříjemného a padala jim jedna slza za druhou, stejně jako lidem. Těm také slza ztéká z oka po tváři a když zteče až na samý okraj, tak se uvolní a padá, padá a je samostatná, nemá ničehož nic okolo sebe a jen se vznáší, letí a když dopadne, už nevstane.

Potkala jsem malé dítě, které se mě zeptalo: „Jdeš domů?“, dál jsem se na něj usmívala a ani se nezastavila. Normálně, kdyby se mě nějaký člověk zeptal na tu samou otázku, řekla bych ne, tím by to skočilo a já bych šla s klidem dál. Nyní ale přemýšlím o té otázce, jenže nevím proč, proč přemýšlím o něčem, co je jasné, možná proto, že nevím kam to je, domů ...

Sedím zase zde, na schodech v zadní části hřbitova, až za smutným andělem bez hlavy, kam asi jen těžko někdo zabloudí, přitom je to nejhezčí kout celého objektu. Přede mnou je ulička ze stromů, celá barevná od spadaného listí. Všude přede mnou jsou vlastně stromy, ale není jich moc a mezi nimi několik starých hrobů. Pár je obrostlých břečťanem, pár je jich jen tak, nahých a zdi lemující kraje hřbitova mají tolik svých skrytých tajemství, tak jako já. Jsem vlastně uvnitř, jakoby v duši hřbitova a jestli všechny ty stromy pláčou je to i obraz mé duše, ta také pláče. Špatně se vyrovnává s tím, že všichni odcházejí, i když řeknou, že ne, ale již si zvykla, tak si sama zapláče, protože oči jí v tom nechají, ty plakat nemohou, nechtějí a nejde jim to, protože ústa nemluví, ústa mlčí ...