Nejzmatenější deník

Téměř vykouřená krabička cigaret, tequilla (tentokrát zlatá a taky moc dobrá), citrusy, bouchání do kolen podle dobré mexické tradice... Zkrátka nejrůznější tequillové rituály. Miluju tuty večery. Miluju všechno to, co s tím souvisí. Nemůžu se bez toho obejít, ikdyž Bářina plzeňská vodka s džusem má své vlastní kouzlo. A pomyslím si, co by všechno řekla profesorka, kdyby to viděla. A že by mě vyhodili ze školy. A právě o to je to krásnější. V duchu si přezpívávám svůj repertoár na středeční konecrt v němčině, kterýmu nerozumim. Někdy se nechám unést a najednou si pobrukuju pod vousy.

A do toho mi zní
//Někdy nejdu spát a motám se městem//

Taky někdy nejdu spát. Počítám své bohatství. Teď už není co počítat. Nebo jen už neumím počítat? Moje bohatství je nevyčíslitelné. Ale ztráty? Radši nemluvit. Zklamání a bolest. Pustila jsem si někoho zase moc blízko k tělu. Přišla jsem hned o dva nejbližší. Ale to se někdy v životě stává.

//Myslím na to, co jsem, ale hlavně na to, co nejsem//

Co byla jsem? Poslušná ženuška. Přítelkyně, možná nejlepší. Sestra, dcera atd. Teď jsem to já. Milující a svá. Zpěvačka, kráva, možná kost. Něco chybí, ale s tím se člověk musí vyrovnat.

//Všechny cestý prý odněkud někam vedou//

Tak snad i mě dovedou. Nejspíš do Pekla a tam se budu muset zlískat a přitom poslouchat pochybné dýdžeje.

//... zvony zvoní, nevěřim ničemu, ale teď hlavu skloním//

Klečím na zemi s nevyřčenou modlitbou v srdci.

//Nic není, co by stálo aspoň za něco...//

Snad se i tělo zklidní a přijme silnou emocionální skutečnost...

//... a něco nestojí ani za to//