Osud

Tak pojď si pro mě, pojď, Osude, cos nechal mě na ulici stát rozmáčeného v dešti bez špetky naděje. Neuběhl den, hodina, minuta ani sen, kdy jsem se bál, že přijdeš mi dát za vyučenou. Pojď mě dorazit, vždyť tu jen na kolenou se smilováním prosím, abys to se mnou už skoncoval. Rozdrtil mě jen na chodící a bezmyšlenkovitou Hmotu, která bez citu, ztrácí bolesti nad věcmi, které by ho sužovali dlouhé časy. Celou dobu jsem se bál, že přijdeš, leč, teď tě vyzývám: Přijď! Nenechej mě čekat v době, kdy jsem zranitelný i sám sobě. Rozbuš mé srdce na obrátky smrti, pohrdání, nicoty!
V dálce se objevil černý stín a já na něj svůj pohled zamířil.
Vlna horka nahnala mi do žil sílu. Sílu žít. Tak pojď, Osude, pojď, já se nelekám. Buď já anebo ty!
Nebojím se tě, ani představy dalšího utrpení, protože silou vůle tě zlomím. Čas není ten lék, co prý každého vyléčí, ale vůle, která se vzepře z vlastní nicoty nežít a zabije vše zlé, co pamatovat si nechci.
Tak jen dobro zůstává mi v srdci a tam mi ani Osud nebude schopen sebrat vzpomínky, touhy, chtíče, lásky, klid a mír. Neotevře tuto bránu, protože sám nemá dostatek síly na útok. Žene ho jen touha ubližovat a strach těch, kteří životem jen bloudí. Každý se dokáže ubránit, každý, bez rozdílu.
Nad vším co nechce, co nechtěl a přec se stalo i nad tím, co stane se…
Stín se pomalinku přibližoval a pak mne objal se slovy:
Nedokážu být protivníkem tomu, komu chci pomoci. Půjdeme ruku v ruce a dokážu ti, že já nejsem ten zlý, ale ten kdo dokáže lidi změnit a najít jim tu cestu, kterou si sami zaslouží.
Jen nehledejme cesty, kterými nás Osud zavedl nebo zavede, vždy budou jiné. A ti, kteří se s Osudem vypořádat nedokážou, skončí sami, smutni a bez citu…
Teď neplač nad ztrátou, protože nalezneš nové. Nelkej nad neštěstím, protože štěstí leží ti u nohou. Nestyď se sám za sebe, protože jiní by se měli stydět více. Nelži sám sobě, i když vidíš, že zrcadlo, které ti odpovídá, je zahaleno v mlze a šálí ti smysly.
Žij, neplač a obejmi svůj Osud tak, aby se stal tvým stínem - přítelem!