Deník idiota

Chovám se jako idiot, mluvím jako idiot, tvářím se jako idiot, jsem idiot! Už nevím co je to nebýt idiot. Co je to chovat se normálně? Co je to být normální? Je někdo vůbec normální? Byla jsem někdy normální? Je někde slovo normální definováno? Tak je? Kde? Chci si ho přečíst! Normální je asi jen ten kdo se tak cítí! Nebo ne? Nechci být normální, ale nechci být bláznem! Já ale jsem blázen! Už nevím co je to chovat se jako dřív. Zapomněla jsem to, ztratila jsem to…a teď už zbyl jen ten idiot, který nosí masku, masku s úsměvem, která se vytvoří v situacích, na které si ještě vzpomínám…na které se nezapomíná…připadám si jako na jevišti. Kde musím pořád něco hrát, nějaké pitomé dané role! Všichni mě sledují a čekají, až udělám chybu! A řeknu zase nějakou hloupost. Ale neumím to změnit, nejde to vymazat! Neumím to ovlivnit…Má duše je jiná než mé tělo…jsem takové dítě, takové hrozné dítě, které dítětem je nazýváno hrozně nerado…jsem dítě s myšlenkami ženy…jsem naivní dítě, které si myslí, že naivní není! Jsem blázen, který se bojí, který se stále bojí…bojím se všeho a všude…bojím se očí, těch prozíravých všudy přítomných očí a lidských myšlenek, do kterých nevidím…bojím se sama sebe, těch svých představ, myšlenek a vzpomínek. Co zase udělám nebo neudělám…jestli pozdravím nebo ne, a bude mě to pak svírat zase celý den! Bojím se tak ráda, ale i nerada. Mé tělo, má duše je tak nevyzpytatelná a hloupá! Chci vyříznout tu trapnou masku, chci být jako dřív!!!! Proklínám své slova, proklínám své chování, proklínám se celá...jsem tak hloupá a ještě hloupější, že to o sobě píšu. To nejsem já, kde jsem se ztratila…kde se najdu...neumím to a chci to…Nechápu, že mě má někdo rád, nechápu, proč mě mají rádi, proč se tak snaží mi pomoct? Chtěla bych to slyšet, potřebuju to slyšet…Proč mě máte rádi??!!! Proto, že si pamatuje, jaká jsem byla? Protože je vám líto, že jsem zmizela, že jsem se tak změnila? Protože víte, že se můžu znovu najít? Nebo právě proto, že jsem idiot, tak jsem skvělá?! Možná je to daň za to štěstí, které jsem už tolikrát měla, možná je to za to štěstí, které si všichni myslí, že doma mám…štěstí, které mám, ale také postrádám… Chci sama sebe najít, kdekoliv, třeba na cestě či ve škole… jsem ochotná vylézt na nejvyšší strom i říct to co bych nikdy neřekla jen proto, aby se znovu našla! Tak co musím sakra udělat, abych ten idiot už nebyla?!!!