Nikoliv bezvýznamná

Máme-li oprávněně pojednat o Spočítaj ma, jde o dílo uměleckého projevu více než jednoúrovňové. Má prvky poukazu na božskou stranu, ovšem takovéto tezovité prohlášení je poněkud problematické. Uvedenou nejednoznačnost bych rád v této připomínce ukázal.
Příděl každého dne, který se autor snaží tematizovat souvisí s otázkou konečnosti, temporality, časnosti. Jde o evidentní reflexi, ale rovněž i varování, že esenci metafyzické entity můžeme požívat ve svátosti, blaženosti, v tom že jsme souborem částí celku, který navenek vede posluchače k nepochopení. Jde o silný motiv Otce. Otce, jež uměřuje naší časnost. Je to Náš „dobrosrdečný opatrovatel“, zjednatel a tvůrce původní existence. Otiskuje se v nás jako stopa „všedního“ posvátna. Tam, kde se nám dává poznat, je v přídělu každého dne.
To kolko ma je, odkazuje na to, že jedinečnost Boha je nepopiratelná, v několika konkrétních zjeveních téhož. Jde o trojiční motiv. Připomínka kritického rozboru poukazuje, prizmatem středověké patristiky, jak moc je Bůh sublimovaný ve člověku, a člověk v Bohu. Bůh je pro člověka prvním otiskem. Vždyť přeci člověk je podle této myšlenkové linie Imágo Deí. Počítat proto drobné má zde důležitou úlohu. Počítáme ze skromnosti, z postavení vůči Pravdě, jako autoritě, která je nespočitatelně transcendující, transcendující nás. Není proto divu, že když nic na haléř nesedne, proč není na zemi ráj. Autor systematicky poukazuje na etický motiv. Nemůže existovat ráj, neboť pospolu s ním existuje zlo, zlo vedoucí k vášnivosti. S povděkem tomu vlastnímu Augustin hovoří o vášni těla, kterou do obratu provozoval kvůli ní samotné. Krádež, smilstvo, obcování a pak náhlý přechod. Co přistoupilo k Augustinovi, když pojednou otočil „kormidlo své existence“?
Bůh, je-li velkomocný, nelze ho pojmout, uchopit a spočítat. Proto je mimo jiné existence pojmu zla, jako lidské neschopnosti pojmout Boha v celistvosti, ve které by dostál slibu ráje.
Nestavět se vlažně a viem že nejsem maličký? Snad ani zde by nebylo nutné dále interpretovat myšlenku přílišně striktně. Spíše volnější interpretace umožňuje tematicky rozpracovat myšlenku vztahu k Bohu, Pravdě, ke které by se člověk, kterému projdou přes ruky, neměl stavět vlažně. Jde o teoretický, transcendující přesah od teorie člověka k praxi vyznání, konversi a pochopení. Vždyť intuice Boha jako partnera v dialogu není nikoliv okrajovou záležitostí. Židovská tradice Tóry poukazuje na smluvní, zde partnerské spojení člověka se subjektivní metafyzikou. Bůh je garantem naší blaženosti, šťastnosti, spokojené existence. Náš přístup musí být afirmativní, v rámci zaměřeného osobního nasazení, toho kdy se v obcování s ním budeme stavět vřele, nikoliv vlažně.
Podnět tematizovaný v nečekání záruky udává, že Bůh na straně druhé je dobrodincem. Středověká patristická filosofie se domnívala, že Bůh je cosi jako prodejna odpustků, hypermarket a továrna na blaženost. Liberální reformovaná církev se takto mohla uchopit, přesto však s jistým neurčitým pohledem. Přijdu, a koupím si záruku. U Boha dostatek dobrých skutků nestačí. Konat dobro a sledovat tím zištný cíl je jako dobro nekonat. Záruka není v tomto. Bůh si volí, ne mi.
Možná proto variace, variabilita toho, kde se zjevuje Bůh, ukazuje, že Bůh je mi partnerem par excellans. Od partnera přeci nikterak nečekáme záruky. Je to jeho svobodná vůle, která mu říká, má-li tomu dostát. Je tu vedle nás, ponechaný ve své jinakosti. Bůh, jak se fanatičtí věřící domnívají, není „děvkou“, se kterou smilníme. I Bůh má vášně a potěšení, jakkoli se úzkostně snažím vystříhat se jakýchkoli hodnotících soudů a atributů božství. Bylo by to při nejlepším antropologizací, vágním určením.
Zůstat je proto nutné v partnerství s Ním, neboť Bůh nás pokouší. Staví nám do cesty životem své rozkoše a rozmary, v nejlepším smyslu. Příkladně je to vidět z nespočtu božích „zásahů“ do praktického, všedního a obstarávkového dne. Pokouší nás Bůh, nikoliv Ďábel, neboť ten neexistuje. Pouze ortodoxní věřící nehodlají připustit vášnivost Boha. Je tomu tak. On si to „nemůže dovolit“, neboť je dokonalý. Jinak, je-li Bůh vášnivý, je to pochopitelné. Vždyť i člověk je vášnivý. A máme-li se držet anticko-středověkých antropologických výměrů. Bůh zde má podobu ženy. Tento motiv není nikterak antinomický. Skupina Chinaski rovněž užívá spojení, „Bůh je žena“. Náš obraz je nepokřiveným zrcadlením se.
Myslím si, že každopádně, najdeme se na dně. To je velmi troufalé rčení. Autor si ani s největší střízlivostí neuvědomuje, že osobní kontakt s posvátnem nastává v nehlubší rovině sebe-reflexivního dna. Komenský například hovoří , že v základu všeho stojí Bůh. Centrum securitatis, Hlubina bezpečnosti je tím, oč mi jde. Hlubinou bezpečnosti je nám Bůh. Přesto sem se hodlal přidržovat tradičního schématu středověku a antiky, přesto i myšlenky Komenského jsou doposud aktuální, přejaté sporadicky z tradice. Bůh stojí nad hlubinou, ze které nás vyvede a zabezpečí. Můžeme „jít do komůrky“ svého srdce a hledat srdečné motivy, hledat Boha v úzkosti, ve chvění a snaze o nápravu.
Rátať vše, co ti prejde přes ruky, se dá mnohoznačně interpretovat. Vhodným klíčem by mohlo být, intendující odkaz k poslednímu sčítání. Bůh, kalkulující a spravedlivý k naší činnosti. Počítání vášní, které jsme způsobili Bohu, má být odkazem k blaženému Bohu, tomu Jedinému. Bohu stejně jako partnerovi musíme působit blaženost. Jakkoli tento motiv hledí být privilegovaným, je třeba ho pochopit jako nikoliv hédonický. Pokorná vášeň je jiná, než hédonická rozkoš.
Bůh v našich srdcích přežívá, v letmých nástinech lásky, vášně duše a naší participační péči o ní samotnou.