Vánoční stíny

Včera jsem zabalila
poslední dárky
a aspoň na plochu
hodila zasněžené Hradčany,
radši bych Kutnou Horu
anebo Kolín,
ale bez barevných světel
spektáklu historie.
Barevné papíry
pokryla trocha prachu,
jak se ukrývaly
v hloubi skříně.
A jako pozadí
mi v hlavě vyhrává
Ravelovo Bolero,
jako příchod všech těch lidí
v té krásné báji
ze země bez sněhu.
A vlastně ani nevím,
proč v tomhle odklepávám řádky,
a motám se v bludném kruhu
(možná za to může marná snaha
sehnat balicí papír bílý jak sníh,
třpytný, ale ne falešný,
anebo ty otázky: Co chceš k Vánocům?
Chci, abyste se zamysleli)
A tak na bílou stránku
modrým inkoustem
zapisuji slova,
která se netřpytí,
běžná a věčná,
otázky bez odpovědí,
leklí kapři ve vaně,
baličák se zátiším
s vánočním motivem,
z něhož se chechtá Santa.
Ha ha, hou hou.
Vy víte, jak vypadám,
jsem na talíři,
jako osvětlené chrámy,
neschovávám se v loubí,
sním vám všechno cukroví,
naplním ponožky lacinými cukrátky,
palec dolů
ukážu Ježíškovi,
nasednu do saní...

Veselé Vánoce,
šeptání ze stínu.