Letošní "pohádková" zima

Nikde ani vločka sněhu, po rybnících plavou jen „šupinky“ ledu a ve chvíli, kdy nesvítí slunce, vypadá svět smutně, šedivě a beznadějně. Ze tváří lidí, jež znám, zmizely úsměvy a každý se jen nepřítomně choulí do svých svršků. Jak zvláštní – stačí, aby svět nevypadal jako z Ladových obrázků a zima jako když pro nikoho neexistuje. Hotová „pohádka“, mohl by si říkat kdekterý chronický remcal. Pro mě je ale letošní zima nezima nejen pohádkovou, ale přímo tou nejpohádkovější ze všech. Co na tom, že to chvíli vypadá jako v listopadu a za okamžik zase jako v březnu nebo dubnu. Moje pohádka nepotřebuje sněhové duchny ani tisíce mrazivých jehliček na čemkoliv, nepotřebuje rampouchy ani fantaskní obrazy na každém skle v dosahu ledového malíře. Může třebas celá propršet, být blátivá nebo nevím jaká, předem je jí vše odpuštěno, protože ať už bude jakákoliv, úsměv ze rtů mi nesejme, ani kdyby se snažila sebevíc; i když bude třeskutě mrznout a teploměry za okny popraskají jako mýdlové bubliny, mou duši nic zábst nebude, chrání jí totiž to nejodolnější kouzlo, jaké kdy kdo poznal. Letošní zima mi přinesla pohádku nejkrásnější, pocit štěstí a radosti, že i mě má konečně někdo rád. Chápu, že pro většinu lidí toto období nebude stát za nic a za malý moment na něj opět zapomenou, já už ale sotva kdy. A tak doufám, že mi odpustí, že ačkoliv oni mají náladu „pod psa“, protože letos prostě zase žádná pohádková zima nebude, já si připadám jako Alenka v říši divů, jako Popelka, jako Růženka vysvobozená z dlouhého spánku plného marných snů. Všechny teď máme něco společného – svého „prince na bílém koni“. No a pak, že letošní zima není pohádková.