Svět - ne, to co z něj zbylo

Jednou se procházím po ulici. Po šedé, temné, zaprášené ulici. Plné odpadků, injekčních stříkaček a filtrů od cigaret. Našlapuji zlehka s úmyslem vyhnout se podivnému obsahu pod svými botami.

Co tu vlastně dělám? Zeptala se mě má chorá mysl zrovna, když jsem pohlížela na hromadu pomalu se rozkládajících odpadků. Ano, co tu tedy dělám, když jsem se sama sebe na to už zeptala, tak by to stálo za odpověď.

Co dělám na tak zapadlém, světem zapomenutém místě. Proč je tak zapadlé a zapomenuté. Dokážu vůbec vidět pod povrch věci? Je to přece jen chyba lidí? Zrovna na tom místě, kde je ta hromada odpadků mohl být strom obtěžkaný podzimními plody a pod ním zelenkavá tráva. A ne rozpraskaná dlažební kostka.

Může za to jen naše společnost. Společnost lidí – vyvrhelů, kteří žijí pouhou přetvařující se idejí o vyspělém světě. Přátelství zakrývá pohled na pomluvy, nevěry a lži. Láska snad už ani neexistuje, vše je jen o sexu a užívání si našim zvířecích choutek. To je ten náš vyspělý domov. Domov prasáků, kteří si jdou jen kariéristicky po penězích, a ani když je prosí vlastní dítě – jako třeba já – tak se nesmilují a nepomohou jim.

A tak zbudou jen hory odpadků. Drogy, alkohol. Život je ještě krutější. Ti nováčci, kteří do něj vstoupí se ani nestačí otočit a už padají ke dnu, ze kterého se buďto jen trochu zvednou nebo nevstanou vůbec.

Prosadit se! O to v dnešní době jde, o to mít peníze a nikomu je nedávat. Já jsem ten bohatý, vy všichni jste nuly. Tak to je, pak stejně každý spadne na ten perník nebo herák a z toho pomyslného dna se už nezvednou, a budou chtít víc a víc. Pak skončí mezi hromadami odpadků, u kterých právě stojím. A jak zapáchají.

Naše společnost je…
……………………… prohnilá!