Autobusová zastávka

Místo kolem kterého denně chodím

Téměř každé ráno pracovního týdne, se jako většina mých vrstevníků odebírám do školy. A stejně často jako chodím do školy čekám na té samé autobusové zastávce ve stínu majestátných kaštanů a jiných listnatých i jehličnatých stromů..
Zastávka vypadá jako uzavřený altánek s osmy-úhleníhovým půdorysem. Jedna stěna samozřejmě chybí. Někudy se dovnitř musí vcházet.
Stěny jsou tvořeny hnědo-žlutým dřevem a od druhé poloviny prosklené. Uvnitř jsou podél tří stěn upevněny lavičky ze stejného materiálu jako samy zdi.
Podlaha je tvořena zámkovou dlažbou. Ta však již dávno pozbyla své krásy. Z kdysi světle šedé dlažby plné optimizmu zbyla jen pesimistická šeď, která se již na mnoha místech změnila do odstínů černé. Po ní se válí desítky nedopalků, vyhozených jízdenek, vyplivnutých žvýkaček a různých skvrn velké škály barev. Jako by chtěli ještě zvýraznit pochmurnost celé té podívané.
Také skla jsou ušmudlaná a na některých místech překryta barvou. Sem tam se i ve zdi vyskytne důkaz svátečního vandalizmu. Obzvláště v zimních měsících, kdy k této zastávce přicházím ještě za svitu měsíce, který se nechce vzdát své nadvlády. Působí zastávka obzvláště pochmurným dojmem. Nemálo na celém vzezření přidává i má nálada, které je v takto brzkých a chladných hodinách ještě temnější než samotná noc kolem.

Tento obraz se ale závratně mění. Den pomalu postupuje ke svému konci a já se opět vracím k této zastávce. Ovšem tentokrát mám namířeno opačným směrem. Nikoliv do školy, ale domů.
Najednou mi, dříve temná a depresivní zastávka, již nepřipadá tak strašná. Spíše naopak. Jsem rád že ji opět vidím. Teď mi už nevadí všechny ty nedopalky a žvýkačky válející se po zemi, ani ušmudlaná okna. Či známky vandalismu. Nyní zastávka nabývá mnohem přívětivější podoby. Zámecká dlažba ve svitu slunečních paprsků, které pronikajíc skrze okna na ni dopadají, již nevypadá tak šedě a mnoho temných skvrn zesvětlalo nebo dokonce zmizelo.
Okolní příroda jako by byla ještě chtěla zdůraznit tu úžasnou proměnu zastávky a tak se v pozadí zelenají jak stromy tak tráva, ale také sem tam vykoukne nějaká ta kytička či květ.
Také má nálada je již mnohem lepší. Ačkoliv jsou z hlouby své duše pesimista, pohled na zastávku i na přírodu okolo ní, všechny mé černé myšlenky rázem zapudí pryč.
Ale už teď je jasné, že následující ráno zastávka bude za ta temná depresivně vyhlížející budova u které se budu nucen zastavit.