Výkřik do tmy

Zakázala jsem si přemýšlet. Pesimista prostě přemýšlet nemůže. Když přemýšlí a zavrtává se hlouběji a hlouběji do podstaty určitých věcí, stále víc a víc naráží na fakt svého přesvědčení - že nic nemá žádný smysl. Že všechno je předurčeno k zániku. Jak by taky nemělo? Už od narozeníjsme předurčeni ke smrti, takže i zvířata, květiny a jednobuněčné organismy jsou strháváni smrtí každý den. I naše Země jednou zemře. Ale co na tom? Má nám na tom záležet? Neměli bychom se zajímat o to, co JE? A ne o to, co BUDE.

V pátek na obědě byly vedle mého stolu tři holčičky, měly ve vlasech porůznu zapíchané infantilní sponečky s kytičkami, beruškami a srdíčky, a na krku jim visely peněženky. Při mluvení se kroutily a dodávaly tak svým slovům jistou teatrálnost - a jejich peněženky na krku se kroutily s nimi. smály se a lehce poskakovaly - a jejich peněženky poskakovaly s nimi. A tehdy mi to začalo být líto. Bylo mi líto, že jsem vyrostla, bylo mi líto, že už nemám peněženku na krku a sponečky ve vlasech. Najednou jsem si tohle všechno moc přála vrátit zpátky. A chci pořád.

Zakázala jsem si přemýšlet, protože mě to plní smutkem. Zakázala jsem si číst Irvinga. A stejně vím, že ani jedno nedodržím. Jsme odsouzeni k smutku. Všichni.