Svět je jen jeden. Ale vždy se dá kam utéci

Zasmušilé počasí a ostrá nálada v domácnosti přímo nabádá utéct do příjemnějších krajů.
A ty nejsou tak daleko, jak se může zdát. Stačí se jen rozhlédnout a hledat.

Můj vysněný svět na dotek není rozlehlý. Bez překážek se vejde na zaprášenou poličku. Když ale člověk chce, může se procházet po prosluněné louce, která nikde nekončí, má povoleno toulat se vesmírem nebo, navzdory fyzikálním zákonům, umí cestovat v čase.
Mým lístkem na vlak prosněného cestování je chytlavá kniha. Zařídí, aby strojvedoucí zastavoval na povel očarovaných cestujících. K dispozici je cokoli, nač si jen vzpomenete. Je libo prvotřídní výhled z okna do ráje? Máte jej mít.

Ráda a často používám tento dopravní prostředek, který mne zaveze tam, kde křik a pláč pozemských problémů nedoléhá. Kde obyčejný člověk zažívá neobyčejné. Tam, kde se děj knihy stává skutečností.
V mých představách bloudím labyrintem potištěných stránek.

Je lehké takto vyplout z problémů. Daleko těžší ale bývá návrat zpět, který je pokaždé nepříjemný, zato nevyhnutelný. Někdy krutá realita doběhne každého. Je jen na dotyčném, jak se k ní otočí.
Citát „Svět je jen jeden. Není kam utéci“ pan Lustig se svými dechberoucími zkušenostmi zřejmě myslel z jiných důvodů.
Já si jej tedy troufám pro tuto úvahu mírně pozměnit:
Svět je jen jeden. Ale vždy se dá někam utéci.