Čeho se tak bojím?

Bojím se závazků. Jenom myšlenka na to, že by něco mohlo být vážné, mě přivádí k zoufalství. Ale zároveň něco takového chci. Já vlastně vždycky chtěla to, co jsem neměla. A když to dostala, ztratila jsem zájem. Začalo se mit o všechno hnusit. Možná někomu budu připadat, že jsem přelétavá a nestálá. Ale to nejsem, vážně. Nemám ráda změnu. Sice jsem s přítomností nespokojená, ale zároveň nechci nic měnit. Nikdy není tak špatně, asby nemohlo být ještě hůř. To je asi heslo mého života, i když jsem si ho nevybrala dobrovolně. Vlastně jsem sinic nevybrala. Nevybrala jsem si tenhle život. Kde se narodím a komu. Nic.

Já vím, tohle je úplně zbytečné řešit, poněvač s tím stejně nic nenadělám. Naprosto se to příčí mémo zarytému pesimismu, ale věřím na další životy. Prostě umřeš a zase se narodíš. Alespoň v to doufám. Jsem alibistická. A zbabělá. Vymlouvám se na to, jak nebo kde jsem se narodila, místo toho, abych si přiznala, že za to, jak žiju svůj život, můžu jenom já. A jenom já to můžu změnit.

Tím se dostávám ke své další špatné vlastnosti. Lenosti. Rozepsala bych se o tom, ale jsem líná i psaát. Je to všechno jako začarovaný kruh.

Bojím se říkat lidem pravdu. Asi aby nepoznali, jaká opravdu jsem. Že jsem divná. Ale taky se jim bojím říkat lež. Protože, co když poznají, že jim lžu? Jo, prostě se stydím. Za sebe, za věci, co jsem v životě udělala, a za věci, co jsem neudělala, ale možná jsem měla.

MOŽNÁ. To je to slovo, které mě děsí. Stále mě pronásleduje a pomalu se mi zavrtává do hlavy, pořád hlouběji a hlouběji. Ještě horší je to CO KDYBY? Proti těmhle slovům člověk nic nezmůže, i kdyby stokrát chtěl. Mě pronásledují dnem i nocí. To ony jseou ten důvod, proč večer nemůžu spát. Nejde s tím přestat. Prostě to nejde.