Jsem dobrou dcerou?

Každá maminka si asi přeje za dceru malou roztomilou princeznu, která jednou vyroste v hodnou, schopnou, poslušnou, chytrou a krásnou slečnu. Bohužel, ale ne všechna přání se vyplní.
Znamená to snad ale, že když nebudu vysněná maminčina princezna, nemůžu být dobrá dcera? Myslím si, že pro
každou maminku je její dcera dobrá, i když občas ne-poslouchá, neučí se nebo někdy řekne něco, čeho později lituje.
Ani já nejsem vysněná princezna, ale nepovažuji se ani za dceru podřadnou jen proto, že nemám krásné dlouhé vlásky, nemám ve škole vyznamenání a mé občasné hlášky jsou někdy
pro zlost.
Tímto však nechci říct, že bych to takto cítila odjakživa. Když jsem byla mladší a provedla jsem něco špatného, rodiče mě za to pokárali a já jsem potom v mém pokoji jen tiše brečela a říkala si, že by bylo jednodušší, kdybych se nenarodila, protože bych rodičům nedělala alespoň žádné starosti a nebyla jim na obtíž. Ale jak roky ubíhaly a já jsem se stávala dospělejší, uvědomila jsem si, jak moc pro rodiče znamenám.
I když jsou chvíle, kdy mě i dnes tíží myšlenka, že bych pro ně dobrou dcerou být neměla, že by mě chtěli předělat podle svých představ a přiznám se, že i když vím, že je to ani nenapadlo, tahle představa mě děsí.
Myslím, že někdy to tak nevypadá, ale dělám všechno pro to, aby mě rodiče měli rádi takovou jaká jsem, abych pro ně byla dobrou dcerou. Snažím se vyplnit jejich přání, ale ne pokaždé se to podaří úplně podle jejich představ. Snažím se je poslouchat, i když vím, že jsem už dospělá a mám právo si dělat co chci, ale vím, že ať mi bude kolik chce, vždycky mě budou podporovat a budou se o mě bát a proto i já je mám ráda a nechci je zklamat.
Ale být dobrou dcerou neznamená jen plnit všechna přání rodičů. Podle mě je dobrá dcera každá holčička nebo slečna, která umí na tváři rodičů vykouzlit úsměv.