Defekt vidění aneb střípky (bez)vědomí (1)

Na noci není nic zvláštního. Je to běžný pojem, na který se těší nejeden z nás. Vzhledem k biologickým předpokladům, které nás nepochybně nutí trávit v tomto období převelkou míru naší životní pouti, je snad až příliš malá míra věnovaná věcem neméně všedním, jako jsou zdi.

Zamyšleně se dívám, propadlý kdesi v řekách a jezerech polštářů a peřin, ať už vlevo či vpravo, do kouzelného světa kubismu, vlastních zdí. Nezdá se mi to, pomalu usínám a vnímám strop nad hlavou jako nekonečnou pouť posetou malými hvězdami a blesky; dírami a prasklinami. Pořád věřím, že obloha není tam, kde svítí hvězdy, nýbrž tam, kde ji chci vidět a to je pár minut před úplným dovřetím víček zcela jistě nad mou hlavou, v oblacích myšlenek, pod oblohou stropů.

Není to abstraktní umění, je to čistě jen materiál, pevný, tuhý, studený a bezmyšlenkovitý, přesto mi dává tolik abstraktních možností k přemýšlení, že sám, v kouli točící se nekonečně v mé hlavě, uzavírám se do kubismu stěn všedních, každodenních.

Usínám přeci jen podle zásad a s tou největší nadějí, abych ty nejlepší prožitky vlastních snů vstřebal a ráno se probudil, třebaže pod stropem, který právě včera, znamenal pro mě více, než se zdá dnes, kdy světlo klame. Nebo snad ukazuje pravou tvář?

Kompletní sbírka: http://www.mvj.cz/category/sbirky/defekt-videni-aneb-stripky-bezvedomi/