Je nějaký život po smrti?

Chceme-li vůbec zodpovědět tuhle otázku, měli bychom si prvně upřesnit, co vlastně o smrti jako takové víme. V okamžiku, kdy umírá lidské tělo, umírá jako funkční schránka. Umírá onen složitý mechanismus a s ním všechny biologické procesy. Jenže lidé nejsou jen prázdné ulity fungující jako stroje, nýbrž je tělo plné jakési, okem neviditelné, vnitřní energie. Energie, kterou nemůžeme vyfotit, abychom dokázali, že existuje a stejně tak si na ni nemůžeme ani sáhnout nebo ji změřit. A přesto je. Tedy alespoň já myslím, že je. Nevnímám lidské tělo jako produkt fungující a založený čistě na biologické bázi. Nevěřím tomu, že by celé to spektrum osobností po celém světě bylo tak různorodé jen díky všelijakým hormonům, nervovým zakončením či buňkám v lidském mozku. Každý člověk má, alespoň podle mě, jakousi nehmotnou energii, která utváří celou jeho osobnost. Myslím přesně to, co spousta lidí nazývá duší. A právě podle zákona o zachování energie není možné, aby ve chvíli, kdy nastává smrt, tahle energie odumřela spolu s tělem. Vědci zjistili, že v okamžiku smrti ubývá člověk na váze přesně 21 gramů. Váží tedy snad lidská duše, všechna životní energie, právě 21 gramů? Co se tedy potom s nimi děje? Vytrácí se do prostoru, kde potom už jen čekají, až příroda vyprodukuje novou vhodnou „schránku“? Teď už se dostáváme k úvahám o reinkarnaci. A v tu věřím. V zachování energie. Na světě se prý objevuje stále více a více dětí, které tvrdí, že si vzpomínají na své minulé životy. Tenhle jev hojně podporují hlavně v Indii, kde se lidé nesnaží dětem jejich záhadné vzpomínky vymluvit, nýbrž je v nich podporují. Můžeme to považovat za pohádky, ale jak jinak si potom vysvětlit, že třeba teprve pětileté dítě zná historicky přesná fakta z doby, o níž doposud (v současném životě) ještě nikdy ani neslyšelo? Nebo nejen historická fakta, nýbrž i spoustu jiných pozoruhodných informací, ke kterým se nemělo jak dostat. Například jistý indický chlapec o sobě prohlásil, že má ženu, která bydlí ve vesnici vzdálené 13 km, prozradil její i „své“ jméno a detailně popsal, jakým způsobem zahynul. Jak asi mohli být rodiče překvapeni, když si jeli do zmíněné vesnice synův příběh ověřit a jeho výpověď se potvrdila? Odkud však mohl mít tento chlapec všechny informace? Některé děti prý dokáží o různých dávných dobách vyprávět lépe než samotní historikové. A to ještě dříve, než se vůbec naučí číst a psát. Právě takový je příběh teprve pětiletého chlapce z USA, kterému když ulétl knoflík, vzal si jehlu s nití a sám si ho precizně přišil zpět, čímž šokoval svoji matku, protože ta ho to údajně nikdy neučila a dokonce vyloučila i možnost, že ji u toho mohl někdy pozorovat. Sám chlapce to vysvětlil prostě: „Na lodi jsme to tak dělali vždycky.“ A poté podrobně popsal svůj život námořníka.
Během 20. století se otázce reinkarnace začalo věnovat nemalé množství vědců a badatelů, díky nimž dnes máme k dispozici nezanedbatelné množství překvapivých fakt a materiálů, z nichž čerpám i já k obhájení svých myšlenek. Také řada psychologů a psychiatrů existenci minulých životů bez jakýchkoliv protiargumentů přijímá. Například doktorka Helen Wambach, která se reinkarnací zabývala, po desetiletém pokusu a dlouhodobém bádání prohlásila: „Nevěřím v reinkarnaci – já to vím!.“
Ano, existuje opravdu velké množsví natolik zarážejících faktů, které již hodně vědců považuje téměř i za důkazy. Ať už se tedy s lidskou duší děje cokoliv, zákon o zachování energie je nezpochybnitelný a právě ta někde být musí. A já věřím, že se vrací opět v podobě živého.