Doufám, že zůstaneme přáteli

„Ono když sedíš pořád u počítače a vůbec si mě nevšímáš, tak je to těžký. Nemůžeš čekat, že pro Tebe někdo bude dělat samý hezký věci, když si ho všimneš jenom když ho chceš vykouřit (resp. pomazlit, jak říkáš).“
Bylo to ráno po dni, kdy se nic nedělo. Jenom jsem přijela, uklidili jsme pokoj, potkali kamaráda a dali si vanu. Nic se nestalo.. Dokonce mi celej den bylo pěkně, ale pak mi začalo něco vadit. No a tohle ráno jsem se probudila a měla jsem pocit, že už to musí bejt konec. „Nechceš si mě pomazlit?“ „Ne, musím jet pryč.“ „To bude deset minut.“ Mno ano, jenže to nebylo vůbec kvůli času. „Já holkám nerozumim.“ Empatickej bastarde. . . Proč to o sobě vlastně pořád říkáš? Každej zná ten pocit, kdy se mu v hlavě něco hne. „Měj se pěkně, ahoj.“ Pusa na krk. Ani ohlídnutí od počítače. Zdvořilá konversace s maminkou. „Máš rukavice? Je tam strašná zima.“ Byla moc hodná. Vždycky na mě byla moc hodná. On vyběhl z pokoje a rychle mě objal. . . A držel. . . Teď je mi z tý poslední chvilky skoro k pláči. „Ahoj“.
Cesta dolů po schodech. Dveře. Zapálená cigareta. Changes od Tracy Chapman. Doufám, že zůstaneme přáteli.