Bojíme se tmy?

Na mnoha lidech vidíme ten strach, když se stmívá, když mají jít večer někam sami. Ale čeho se to vlastně bojí? Ne, není to ta tma, tma je pouze temným pláštěm našich strachů.
Je to snad nevědomost? Ta nevědomost, kde jsme, co je za rohem, co nebo kdo je tady s námi? To nevědomé očekávání, co se stane v příštím okamžiku, podvědomý strach z neznámého? Možná je to strach z bezmoci? Strach z toho, být odkázáni něčemu či někomu na milost a nemilost? Nebo se bojíme zůstat osamocení v té zdánlivě husté tmě? A nebo vše najednou? Bojíme se zůstat sami, osamocení v té bezbřehé nevědomosti, v té prázdnotě, kde nevíme co nás čeká?
Není moudré bát se věcí nebo pojmů, když nevíme, jaký větší strach se za nimi skrývá.
Náš strach by nás mohl doběhnout, když to nebudeme čekat, a udeřit silou jakou jsme si ani nedokázali představit, právě když to nejméně čekáme, myslíce si že ho známe, a slabší povahy by se mohli i zbláznit.
Bojme se proto raději svého strachu. Strachu, který číhá na každého a čeká, čeká až na něj nebudeme připraveni. Protože jedině tak můžeme bezpečně vědět čeho se bojíme.