Cesta

Je to jako krok do prázdna. Už touhle cestou šlapu neuvěřitelně dlouho, ale teď poprvé opravdu nevím, kam jdu. Dlouhá lesní cesta. Okolo stromy tma. Najednou se objevím na obrovském rozcestí. Světlo je pouze na místě, kde stojím. A já se musím rozhodnout. Musím se vydat po jedné z těch cest. Podmínka je pouze jedna. Už nikdy se nemůžu vrátit. Mé rozhodnutí nelze změnit. Pokud si zvolím špatně, může být moje cesta dlouhá a těžká. Ale co když ne? Třeba vyberu tu, která bude dlouhá a šťastná. Třeba nebudu chtít tu cestu nikdy opustit. Je tu ještě mnoho dalších alternativ, ale podle čeho se mám rozhodovat. Vidím maximálně na krok. Podle jednoho kroku přece nepoznám, kam kráčím. Náhoda. Vede mě snad životem náhoda? Osud? Já nechci být řízena. Chci si vyšlapat vlastní cestu, jejíž směr budu určovat pouze já a nikdo jiný do ní nesmí zasahovat. Nebylo by lepší zůstat stát na rozcestí. Prostě nepokračovat v cestě. Potom by tenhle příběh nikdy nemohl skončit. Nemohla bych udělat špatné rozhodnutí. Stagnace. Budu spokojená? Je opravdu život na jednom místě v jednom bodě to, co chci? Musím si opakovat, že ostatní museli udělat to samé. Nikdo tady nezůstal stát. Jinak bych tu mohla zůstat. Bezpečí a jistota. To by mi možná zaručili, ale oni šli dál. Všichni. A další jsou za mnou. Chci, aby mě jedinou viděli stát tady a nic nedělat? Opravdu chci být první, kdo se neodváží udělat krok dál? Kdybych alespoň věděla, kam šli ti přede mnou. Proč mi nenechali znamení? V hlavě stále slyším Je to jen tvoje cesta. Oni ti nemohli nechat znamení. Ano. Je to moje cesta. Nemůžu svou cestu určovat ostatními. Ale co když na té cestě potom zůstanu sama? Jedna z těch cest musí být osamění. Nechci ji šlapat celou sama. Motá se mi hlava, mám mžitky před očima a podlamují se mi kolena. Tohle nedokážu! Dere se mi z úst, ale žádný zvuk neslyším. Ještě pár minut a zešílím. Jediný zvuk, který ke mně doléhá je tikání hodin. Moc času na rozhodování už nemám. Ale já to nechci podstoupit. Snažím se to oddálit, ale čas nelze zastavit. Celá ta cesta sem byla tak dlouhá. Nemůžu se po ní vracet a ani nechci. Jen neměla vést sem. Určitě jsem někde špatně odbočila už předtím. Co když to teď udělám znovu? Mám právo na další chybu? Každý má právo chybovat, ale ne v těchto rozhodnutích. Sama sebe odsoudím k trápení. Ale já už nemůžu čekat. Hodiny tikají poslední vteřiny. Otočím se, a kde zůstanu stát, tam půjdu. Jako by moje tělo nechtělo zastavit rotaci. Cítím pomalé vlnění vzduchu kolem svého těla a nechci otevřít oči. Poslední úder hodin. Stojím před cestou plnou písku. Nic jiného tu není. Tomu se říká začínat od píky. Tak do toho! Možná tě čeká ještě pořádně dlouhá cesta!