Čtyři stěny

Čtyři stále se přibližující stěny. Není úniku a při každém pohybu se můj životní prostor zmenšuje. Světlo nemá kudy přicházet a tma se stále prohlubuje. Někde v kapse mám zápalky, ale nemůžu je najít. I kdyby, na co mi budou zápalky bez svíčky? Jenže svíčku už jsem dávno ztratila. Nechala jsem ji tam, kde jsem byla než jsem vstoupila mezi tyto čtyři stěny. Stojím tu ve tmě a není úniku. Dveře se za mnou neúprosně zavřely a zmizely. Jsou tu jen ty stěny.
Špatně jsem se rozhodla, vůbec jsem neměla vejít dovnitř. Kdybych zůstala na mně určeném místě, které jsem neměla opouštět. Ale to jsem já. Dělat věci, které nemám dělat. Věci, které nikdo nedělá. Riskovat pro nic. Teď jsem na to doplatila. Zase jsem hazardovala jen kvůli pokusu změnit to, co nebylo hrozné. Byla jsem opět sobec. Chtěla jsem pro sebe víc než jsem měla dostat. A co jsem získala? Nic. Vlastně míň než nic. Absolutní prázdnota. Kolem mě i ve mně. A není z ní úniku!!