Zas o lístek dál

Sedí pod stromem. Okolo běhají děti, pokřikují na sebe,smějí se,poskakují. Jsou zaujaté svými hrami natolik, že si nevšímají žádných věcí okolo. Nevidí ten pestrobarevný shluk plandavých rukávů a nohavic, co splývá s barevnými šťístky všude kolem. Je podzim (snad) a kol kolem se snáší duhová kouzla, větrem odvanutá od nikud nikam. Pár jich má vpletených do dlouhých rudých vlasů. Zvláštně nepřirozeně zapadá do té barevné nesourodosti, snad jako by sem patřila odjakživa. Děti pomalu mizí, volány k obědu. Ji nikdo nevolá. Proč taky? Pomalu zvedá hlavu a velkýma chytrýma šedýma očima pozoruje nevinnost kolem. Nepřipadá si sama, ikdyž je to dlouho, co s někým promluvila. Snad pár dnů? Možná měsíců, či roků. Kdo by se s tím počítal. Ne,že by nemluvila vůbec, jen k tomu prostě nepotřebovala někoho dalšího. Její mysl se začla znovu nořit do neznáma a prsty zaplétaje rudé vlasy do dvou copů, přivírá oči. Dělaje to svým způsobem nevědomky, plave ve vodách své reality. Tisíce světelných let od stromu o který se opírá, nebo snad možná na dosah ruky? Kdo ví.. zdá se,že jen ona tuší, kam pluje. Z dálky k ní přilétá tichá melodie. Potichu si brouká, až se nakonec zvedá a začíná tančit. Ze začátku lehce pohupujíc boky, až se nakonec roztančí v divokých rejích barev okolo, křehce bezbranná, odvanutá podzimním větrem zas o lístek dál..