uvaha

Je to stín co popsat neumím,když se na svět podívám,je to tajemství her,tajemství stínu,krajina přání co mysl mou ovládá,a popaměti ukládá své příští sny,slovo co někam uletí,a které pořád hledám.Ztrácím ve vzpomínkách a snech,v ostrovech splněných snů,proč bloudíme,a světlo se nám ztrácí,vteřinu za vteřinou,chvíle co času se leká,a co je tak zlá,a mlčí
Je to v nás a nepospíchá,mizí v temnotách,ztrácí svá křídla všedních nahod co se stínem se potkává,a loví ze sítí všedností.V krajině té vlastní samoty a odcizení,ten okamžik všedních smutku,a křídel vzpomínek co v nás zůstanou a neodletí,nemají kam.
Proč slova zmizí jako něco,na co pořád někde čekáme,a hledáme co zůstává v těch snech,na křídlech pegasu.
Otoč se spasiteli,máš otevřené oči,umíš snít,usmej se na květiny,na stromy,na lidi.Vubec nic neříkej,odpoutej se od země,a hledej nové a lepší cesty a až najdeš co jsi chtěl,tak poznáš že to smysl má,a dál hledej své vlastní tajemství,a nestratíš svou tvář.
To ve hvězdach učím se číst,co není mezi lidmi,co tak nepotkáme,i když jsou blízko,bez ptaní k tobě jdou,jsou krásná,a ty se ptáš kde je přiště potkáš,a co jím povíš,bez pocitu studu které nenajdeme i když jsou někde ztraceni v inspiracích,ty které potkáme,jak lovci co najdou i svuj poslední cíl.
Jsme smíření se svým osudem,který ale mužeme změnit,jen třeba pohledem,slovem,gestem,maličkostí co ulovíme do sítí věčného hledání,v krajině snů a slov.
Ten stín je vzláštní,neuchopitelně vzláštní jako slovo co steká na chodník,a co se někam propadá a nikomu nechce věřit,a nestácí to co ještě zustalo.
Je to stín co popsat neumím