Mozaika

Cítím, jak jsem složitá...
Každý milimetr mého těla je dílek celé té mozaiky.
Když ztratím dílek jeden, vůbec mi to nevadí, kráčím svou cestou plnou omylů dál. Když dílky dva, začínám se smát, neboť vypadl element rozumu a řítím se do bláznovství.
Jak už se jedná o dílek třetí, umírám nadějí, že cesta,
kterou se ubírám je správná a namlouvám si, že existuje pouze jedna. A při ztrátě čtvrtého? Už se nesměji ani neraduji, už nedoufám ani nejásám, všude samá mlha, němá barikáda, přistřižená křídla. Konec cesty a přece nevím, kde jsem.

Nedokážu si představit, že bych ztratila dílek pátý. To už by mohla být také díra do duše, jedovatá tekutina by snadno začernila srdce, přiotráví jej a sníží teplotu - lidskosti..a stal by se z něj jen kousek ledové kry vybroušený do diamantu.