Z deníku : Prázdno

Ikdyž jsem neměla chuť poslouchat tento druh hudby, momentálně mi hraje Bob Marley. A ta přenosná pohoda prostě existuje, to mi nikdo nevyvrátí.
Ne, že by mi bylo líp, ne, že by se něco měnilo. To bohužel ne… Ale zdá se, že nic není tak těžké. Že všechny problémy jsou jen malé tečky, stačí je jen sfouknout, vymazat, překreslit.

Jenže písnička dohrála a všechno se vrací.

A protože je v přehrávači nastavené opakování, tak tahle chvíle má podivnou hořko sladkou příchuť.
Na jednu stranu vím, že jsem v těžké situaci, kterou nezažívá každý člověk, každý den. Že když něco nepodniknu, odnesu to nejen já, ale i mí milovaní blízcí (a to je vážně to poslední, co chci).
Na druhou stranu se tomu někde uvnitř úpřímně směju. Jako bych byla o nějaký čas napřed a pozorovala tu tragikomedii z nějakého vyvýšenýho místa, ikdyž z výšek mám asi pořád strach.
Není to žádná úzkost (protože ta příjde), žádný neurčitý strach (ten příjde s ní)
... jen prázdno. Zvláštní neurčité prázdno.

Pro tentokrát prázdno s nádech Boba Marleyho.