Pár mouder o smrti

Jestliže si nedokážete představit, že mnohé může být jinak, než se třeba domníváte, nebudete číst dál.

Vycházejíc z veřejně přístupných vědeckých poznatků západní civilizace uvědomil jsem si už dávno, že smrt je v podstatě něco zcela jiného, než se většina lidské populace domnívá. Když pomineme skutečnost, že to, čemu jakýkoliv jedinec věří, nutně musí existovat (přinejmenším v jeho hlavě) a pokusíme se navést naše pátrání na mihotavý maják vědecké objektivity, otázka smrti se stává mnohem jednodušší.

Co o smrti víme? Dojde k ní, když tělo/organismus přestane fungovat, následkem nějaké závažné chyby, zranění nebo selhání tělesných funkcí. Jak smrt vypadá víme všichni velmi dobře - mnohokrát jsme byli jejími pozorovateli, i když v případě té lidské obvykle né na vlastní oči. Co takový pozorovatel vidí? Přesně to co jsem popsal. Vidí, jak tělo/organismus selhává, až zemře. Někdy tak, jindy jinak.

Z pozice umírajícího nezná smrt nikdo z nás. Existují sice výpovědi z klinické smrti, nicméně věda tyto "vize" a "prožitky" přisuzuje neobvyklým procesům probíhajícím v mozku, když selhávají tělesné funkce, například okysličování krve nebo její oběh v těle - což má pochopitelně vliv na mozkové funkce a způsobení takových "vizí" je přinejmenším možné.

Není žádný důkaz (nebo já o takovém nevím), o jakékoliv duši které by snad z těla vyletěla, o reinkarnaci nebo něčem takovém, pokud za důkaz tedy nepovažujeme miliony věřících.

Tím se dostáváme k jádru umírajícího pudla. My, věřící v západní vědu, o smrti nevíme nic, kromě toho, že při ní selhává a umírá tělo. Cokoliv jiného, jakákoliv teorie o posmrtném životě, čemkoliv dalším, je pouze domněnkou nebo zbožným přáním. Mohu se stejně dobře domnívat, že po smrti budu teleportován např. do myčky na nádobí, jako že půjdu do nebe, nedej(neexistující)bože do pekla.

Rozhodneme-li se tedy důvěřovat západní vědě, nemáme se po smrti na co těšit a nemáme se čeho bát. V mnoha jedincích se v tuto chvíli probouzí pud sebezáchovy a podvědomí, nepřipouštějící si vlastní konečnost. Pokud je pro vás představa smrti jako absolutního konce tak strašně šokující, nepřijatelná a děsivá, pravděpodobně se budete bránit vírou v něco jiného.

A tím se dostáváme k dalšímu (mnou) váženému objevu. Jak jste jistě pochopili, napsal jsem, že vzhledem k absolutně neexistujícím (vědeckým) informacím ohledně toho, co jedinec po smrti zažívá a zda vůbec ten jedinec dále existuje (spíše opak se zdá býti pravdou), je naivní po smrti COKOLIV očekávat. Nejen nebe, peklo, sex... ale i následky naší smrti, jaké nastanou "ve světě živých". Tedy myslet si, že např. budeme mít pohřeb, je podobně zcestné, jako myslet si, že půjdeme do nebe nebo pekla.

Všechny důkazy totiž nasvědčují tomu, že jakmile organismus zemře, tak už nevnímá. Pokud už nevnímá a nefunguje mu ani mozek a tedy mysl, tak neexistuje, pouze jeho bývalé tělo (dočasně) zůstává - pokud jsme v roli pozorovatele smrti. Jestliže si představíme sebe v roli umírajícího, tak v momentě kdy dochází k smrti a my tak přestáváme navždy vnímat a existovat, končí i náš svět. Nejen, že se nikdy nedozvíme, jestli se konal náš pohřeb, my dokonce ani nebudeme existovat, tudíž nebude existovat ani ta otázka, ani ta možnost, že bychom se cokoliv dozvěděli.

>>>>POZOR - Vsuvka s vyšší náročností na pochopení. Můžete ji přeskočit. <<<<

Dle západní vědy je lidská mysl umístěna v mozku. To je naše centrum, to jsme my. Oči jsou kamery co nám dodávají obraz zvenčí, hmat jsou detektory atd. Dokonce i pohled na lidské oko, ruce, uši atd. jezprostředkovaný těmito smysly, těmito detektory. Nevím jak vy, ale já sem nikdy neviděl ze svého těla nic, aniž bych použil vlastní smysly jako např. oči. Oči, stejně jako kamera, mohou klamat a mást. Dalo by se říct, že my nikdy nic neuvidíme "na vlastní oči", vždy je to pouze skrze "kamery našeho těla". A náš mozek nemá na výběr, než těmto kamerám a dalším detektorům/smyslům věřit.

Signály z našich smyslů pak nervovou soustavou přecházejí do mozku, který je zpracuje, propočítá a vytvoří konečný obraz světa. Tak jako např. počítač na monitoru. Naše vnímání okolního světa tedy dle západní vědy není nic jiného, než zpracované informace získané našimy smysly. Tohle je trošku složitejší na pochopení, nicméně pointa je ta, že protože nikdy neuvidíme, neucítíme, neuslyšíme svět jinak než skrze "přístroje", tedy smysly našeho těla, není důkazu, že by ten svět okolo skutečně existoval. Existují pouze signály jdoucí z našich očí, uší atd. do našeho mozku - ba dokonce ani ty ne, s jistotou můžeme říct, že existuje pouze ten konečný "sestavený" model světa, jak ho my vnímáme.

>>>>KONEC vsuvky<<<<

Touto pro mnohé nepochopitelnou vsuvkou jsem se dostal k tomu, že ve chvíli kdy člověk - mozek, jeho tělo a veškeré smysly - zemře a přestane existovat, není důkazu, že by nějaký svět existoval dále. Pokud tedy jsme my v roli toho kdo zemřel. Ano, viděl jsem už zemřít hodně organismů. Předpokládat ale, že já zemřu stejně jako oni a okolo svět poběží dál je... nelogické. Ve chvíli kdy organismus už nežije, neexistuje a nevnímá, je pro něj zcela irelevantní, co jiného je nebo není, protože na něj to nemá absolutně žádný vliv.

Co to znamená? Vlastní smrtí jedinec nic nezíská a nic neztratí. Přestává totiž existovat a tedy se nezměnil jeho stav. Žádný další stav už totiž nemá - aby byl v nějakém stavu, musel by vnímat, že je. Pouze pokud to hodnotíme z role pozorovatel, můžeme říct, že onen jedinec předtím byl a teď už není. Nevíme ale, co cítí on a pokud se dáme na západní vědecké přesvědčení, pak chápeme, že necítí nic.

Představovat si, že smrtí něco získáme nebo jakkoliv ovlivníme okolní svět, např. že někoho naštveme, budeme konečně v klidu, někoho zarmoutíme atd., je chybné. Představa, že se bude konat náš pohřeb vychází z předpokladu, že svět bude pokračovat dál. Pokud ovšem nemáme jiný důkaz o existenci okolního světa než právě sebe, náš mozek, naše smysly, naše tělo - oči, ruce, uši... a toto všechno přestane se smrtí fungovat/existovat, je zcela matematicky nesprávné očekávat, že se cokoliv bude dál dít.

Opět si dáme jedno úsměvné přirovnání: Nevím jak vám, ale ještě se mi nestalo, aby se stalo něco, o čem sem se nikdy nedozvěděl, nedozvím se, nepomyslím na to a ani si to nepředstavím. (Jakmile uvedete nějaký příklad čehokoliv, už jsem se o tom dozvěděl a ten příklad se stává neplatným... a jakmile si vás představím, jak si potají představujete ten příklad, který mi moudře nepovíte, už si vás představuji a tedy vím, že o něčem víte a že to je, tudíž je to opět neplatné...)

I kdybych vyrazil na náhodné místo kdekoliv, snad ve snaze najít něco, o čem jsem nevěděl, že to je, ve chvíli kdy to uvidím, už o tom vím a mohu tedy říct - teď to začalo existovat. A nebo vědečtěji - věděl jsem, že něco takového může být (např. jsem tušil, že i v zemi kde jsem nikdy nebyl, je na zemi hlína). V podstatě není nic, co by svou existencí vyvrátilo tuto teorii, protože vím, že ve vesmíru může být nekonečno různých látek, částic, útvarů, planet, míst, forem života atd. Tedy o nich o všech vím nebo je tuším, přestože je neuvidím.

A tím se dostáváme k pravému pokladu. Nehledě na to, zda něco skutečně je, pokud si představuji, že to je, tak to pro mě je. Např. nikdy jsem nebyl ve vesmíru a přece si představuji, že tam je. Počítám s ním tedy ve všem, co dělám. A právě tak je to i se smrtí. Přestože NIKDO z nás nezemřel, skoro všichni si představujeme CO se bude dít po naší smrti, přestože se dít nebude vůbec nic.

Je tedy zbytečné se smrti bát. Nic jí neztratíte, protože už nebudete. Také ale nic nezískáte. Všechna bolest přestane, nepřijde ale žádná úleva, nepřijde nic. Bolest, utrpení i radost existují pouze, pokud existujete i vy. Když se řekne "nebude nic" tak si člověk představí, že je to lepší, než když "je špatně". Když ale člověk neexistuje, tak to není klid, odpočinek ani úleva, není to nic. Představa té posmrtné úlevy je klamem, představou, která je příjemná. Takovému člověku je příjemná představa, že jeho utrpení přestane a tedy udělá to, co si myslí, že k tomuto vede. V podstatě si zpříjemňuje poslední momenty života tím, že si představuje, jak lépe mu bude. A přitom se sám vrhne do neznáma, o kterém nikdo z nás s jistotou neví, kam vede, pokud někam.

Stejně tak člověk, který se smrti obává, si představou toho, co jeho smrt způsobí, znepříjemňuje život. Přitom jeho smrt nezpůsobí vůbec nic.

To, že si většina lidí toto nedokáže uvědomit, umožňuje lidské rase přežít. Kdyby tohle totiž někdo dokázal lidem vysvětlit, hodně by jich tím zabil...

Nesmíme zapomenout na to, že naše západní věda se možná plete. V podstatě víra v moderní vědu je jen další víra. Nemyslím si, že jakákoliv víra je ve všem lepší než jiná třeba jen kvůli tomu, jak je pravdivá nebo logická. Něco je nesmysl, něco zní rozumně a něco je přísně logické, přesto, důležitější je, jaký to má vliv na člověka a né, co to je. Jak bych si přál, věřit trošku veselejším věcem...

Nejraději lidem řeknu nikoliv to, čemu věřím, ale to o čem vím, že jim udělá dobře.