Jsem prostě jiná

Jsem prostě Jiná

Máte někdy pocit, že jste úplně sami? Úplně sami bez toho nesnesitelného pocitu, který vás pronásleduje při každém vašem kroku. Už ani nevím, kdy jsem se naposledy cítila úplně sama a vychutnávala sladké doušky osamocení. Osamocení by se pro mě stalo útěchou, bílým hedvábím, které mě lehce pohladí a pomůže mi k zapomnění. K zapomnění našeho světa. Našeho světa, který se stal pouze mým a jejím. Právě ona mi nikdy nedovolí být samotnou, je vždy se mnou a mám tak velký strach. Strach, že nikdy neodejde.
Mám stále stejnou otázku, proč ke mně přišla? Měla nějaký důvod? Nikdy jsem ji nechtěla poznat, ale teď ji už znám velice dobře, ukázala mi svoji tvář. Tvář, která mě děsí a stále ji vidím, slyším a cítím. Jako mrazivý dech, který usedá na nabroušenou břitvu, ji cítím, jak se za mnou plíží. Celá obepíná všechny a všechno. Prodírá se každou uličkou a lstivě hledá něco, co by jí nasytilo. Něco, co nasytí její nekončící touhu a propůjčují jí svou tvář. Strach a nevědomost je její nejlepší přítel, její maska, která se stárnutím mění v pohrdání a krveprolití. Zvykla jsme si na pocit, že je stále se mnou a donutila mě se s ní naučit žít. Ale ve skutečnosti mě nikdy nechtěla poznat, nikdy se neptala, kdo jsem a nikdy si mě nechtěla všímat. Vím, nedává to smysl, ale právě za to mě trestá.
Někdy mě děsí a překvapuje svou všudypřítomností, najde si mě všude. Potkávám ji na ulici, v obchodě, v zaměstnání, na celém světě a to hlavně v lidech. Říkám si, měla bych vám ji představit, jmenuje se Nenávist a slyším, jak křičí: „Jsi Jiná.“