Podél proudu řeky

Ohnivá, se silou měřící vichru, vrážela do kamenu...ledové perly mstící svůj osud, stékaly a smývaly pachuť sladkého bláznovství a stříbřitě lesklé kapky šlehající jako bič,vykreslovaly dušný opar...hustý jako med,bílý jako mléčný sníh...ostny studeného zoufalství vyrývaly mapy plné roztodivných čar,spojované pramenem chladným jako ocel...

Nymfa,v rusých vlasech zapleteny kopretiny,s očima nekonečného a tajemného safíru,plnými svůdnými rty zabarvenými šťavnatými malinami,v šatu třpytivých,dech beroucích,odrážející odlesky její nesmírné krásy seděla na kusu chladivého mramoru a smáčela si gazelí nožky ve vodě s pohledem upřeným sledovala to čiré šílenství....

Srdce čisté a hluboké jako studna,laskavé a přející jako dívka sama...Něžný sluneční paprsek a zároveň křehký okvětní plátek...Milý a stále hřejivý úsměv co nikdy neokorá...Jemné a silou zářící dlaně nápomocné,jako archandělovy křídla... Láskyplným a trvalým pohlazením po duši,balzámem,lékem s neutuchajícím účinkem...

Tklivé tóny zabarvené sladkou melancholií, doznívaly svoji bláznivou hru a s necitelnými dozvuky, souhry touhy a vášně,vzdalovaly pocity sounáležitosti a vědění...Ticho, opředené narůstajícími emocemi, naplňovaly prostor všeho a nic...Mizející struktury rýh,navždycky a nenávratně napovídaly čistotě prosycené těmi nejjasnějšími odstíny na malířově paletě...