Milý deníčku XLV - LVIII.

Milý deníčku XLV
08.Srpen 2006
Jojo... Nic se nejí tak horké jak se uvaří a Murphyho zákony fungují za každého počasí - respektive i počasí se řídí Murphyho zákony.
A tak jsem celkem slušne nastartovaný "fiskální" rok trošku zabrzdil na začátku prázdnin. Že já s tou svojí věčnou charitou už nejdu někam do poustevny. Potřeboval bych nějakýho zlýho bráchu, který by dohlížel na dodržování dohod mnou uzavřených. Nemám energii vymáhat svoje právo, protože bytostně věřím tomu, že násilným ovlivněním okolností nenastane změna k lepšímu. Možná kdybych tomu věřil, tak bych byl mnohem majetnější přepočteno na mergle, ale chudší o to co vidím teď. Je zajímavé jak člověk v žumpě může být spokojený... Vždyť mi v celém mém dnešku chybí jen peníze a to je super. Možná, že bohatci a úspěšní namítnou, že být vděčný za zdraví je výmluvou pro propadáky. Možná bych to ve svých radikálních letech taky tak viděl. Ale možná je redukce vlastních potřeb na minimum krokem k tomu abych si vážil každého dobrého úspěchu. Dokonce jsem už vděčný i za dny, kdy se nic nepokazí. Nyní přidávám ke svému vnímání reality odpovědnost za blízké. V jejich realitě hrají peníze velice významnou roli... Proto se už nebudu rozepisovat teď milý elektronický příteli, ale mnohem později, kdy budou ti, kteří mají mé "bohatství" ve svých kapsách pokojně spát.

Milý deníčku XLVI.
11.Srpen 2006
Stále více mne tíží současná situace národa a vlasti, jež oba jsou dušeni státem - tak nedokonalým a neohrabaným, že stále častěji uvažuji o tom, že ona "arogance moci" je jediným nástrojem udržujícím tento stát fungující pro sebe a kvůli sobě.
Přitom jest NÁSTROJEM virtuálním - nehmatatelným a majícím pouze jeden jediný cíl. Vytvořit jednotlivci podmínky pro osobní štěstí a rozvoj. Takový jedinec, kterému nejsou kladeny překážky se pak může upnout k hodnotám (mnohdy patetickým, ale pro mne osobně stejně stále platným) jakými jsou právě výše zmíněný národ a vlast. Setkal jsem se nedávno s názorem, že národ je nedefinovatelný a neurčitý a jeho tradice jsou nejasné.
Zde vidím zásadní selhání státu, který demotivuje obyvatele ve vymezených hranicích a jednotliví činovníci pod chabou zástěrkou "zájmu lidu" a "státnictví" vyprazdňují pojmy, pro něž naši předkové umírali.

Připravuji můj milý deníčku upgrade demokracie do podoby, která je sto se vyrovnat s technologickou úrovní dneška, s rychlostí přenosu informací a s požadavky makroekonomické hospodářské politiky.
Jsem přesvědčen, že současný úspěch České republiky se děje navzdory rozhodnutím vlád.

Snažím se o vytvoření systému řízení, který při zachování plurality názorů vybere v bezprecedentně krátkém čase tu nejlepší volbu, navrhne a schválí předpis dle kterého bude volba prováděna, kontrolována a její nedodržení trestáno.

Nutně ne všechny předpisy musí mít podobu zákona. A jsem příznivcem velice útlého byrokratického zatížení.

Nu však se dozvíš můj millý deníčku velice brzy mnohem více...:)


Milý deníčku XLVII.
15.Srpen 2006
Tak se rozhodlo. Tenhle milý deníček se stane schránkou pro "Anglické listy". Odjedu v září a vrátím se bůhví kdy. Vzdálenost umožňuje pružně reagovat na dění doma. Možná nebude takový problém přimět k plnění slibů angličany, když jsem trénovaný některými z našeho kmene. Triglav při mě stůj i s ostatními v lesích zapomenutými dědky. Omyli krví piedestal mé země a já se určitě vrátím abych jim jejich oběť splatil a pokračoval v jejich odkazu. Vždyť není radostnější práce než práce pro národ a pro jeho blaho. I když jsou slova jako vlast a národ ustavičně vyprazdňována na jedné straně fanatiky, na druhé politiky a na té třetí osobním příkladem nás samých. Kolik rodin vede své potomky k hrdosti a cti? Je opravdu tato cesta tak nesnadná a nepopulární? Nechce se mi věřit, že by se opravdu široce roznesl ten názor, že se "to nevyplatí". Odjedu tedy na nějaký čas pracovat abych se pak vrátil a dokončil své započaté dílo zde. Zanechávám zde svou zemi těm kterým patří ale u kterých si nejsem jist, zda ji budou rozvíjet tak jak si to staří vlastenci přáli. Budu se ze všech sil snažit nezahynout bez tebe má vlasti.

Milý deníčku XLVIII.
01.Září 2006
Tak je rozhodnuto. Opravdu odjedu pracovat do zahraničí abych se mohl vrátit a dokončit své započaté dílo tady. Neopustím tě vlasti protože vím, že bych bez tebe zahynul. Nezradím své kořeny a blahobyt budu směřovat k rodné hroudě. Teď se chystají poslední přípravy a nákupy. Však si tam vezu v prášku jídlo na první dva měsíce :) Nu zas brzy napíši...

Milý deníčku IL. (Revize demokracie I.)
01.Září 2006
Znovu a znovu přemýšlím o stávajícím uspořádání světa. O krizi demokracie a "západní" víry. Vždyť demokracie a humanismus nemá žádné obranné mechanismy proti nelidskému a nedemokratickému chování. Současná "Válka proti terorizmu" neřeší problém ze kterého tento jev vzniká. Popravdě řečeno ani nevím jak by se tento jev dal řešit. Na druhou stranu naše vojenská reakce je sice pochopitelná a do jisté míry adekvátní, ale z hlediska humanity a demokracie představuje selhání těchto hodnot v té nejryzejší podobě. Znamená to snad, že bychom měli rezignovat na hodnoty, které západní civilizaci charakterizují?
Myslím si, že ne! Ovšem je potřeba vštěpit si a osvojit si její poněkud updatovanou podobu, která bude sto reagovat na současné dění. Když Perikles demokracii před třemi tisíci lety "vymyslel", patrně netušil, že člověk na tomto bodě ustrně po tak dlouhou dobu. Díky technologii už klasický zákonodárný a výkoný model vládnutí nestačí. Výchova k přijímání plurality názorů a toleranci se neumí vypořádat s extrémismem v jakékoliv podobě. Vrcholem humánního jednání je přiznání nároku na shovívavost lidem, kteří se nechovají jako lidé a dokonce ani neuznávají podobné hodnoty. Otázkou tedy není naše rezignace na hodnoty, které představuje náš čestný a ctnostný ideál života, ale na to jakým způsobem se vypořádat s bezprecedentní agresivitou, která je možná pravě díky tomu, že současný nepřítel neuznává tyto základní hodnoty.
Jistou možností pro urychlení rozhodovacích procesů je již existující současná technologie. Je velice pravděpodobné, že potřebné změny ale nebude možné uskutečnit kvůli jinému fenoménu než je terorizmus a lpění na archaické představě o moci.
Je to pouhý a nepřekonatelný egoismus a touha po moci. Osobní potřeba být "u koryta" je tak mocná, že veškeré ostatní státnické a státotvorné ctnosti ustupují do pozadí.
Nedávno jsem se bavil se svým dědou, který neustále kritizuje současnou situaci a politiku. Řekl jsem mu, že nejsme vychovaní k odpovědnosti ani sami za sebe natož za vlast. Nechápal o čem mluvím. Po revoluci v roce 1989 se k podnikání dostali ti, kteří byli ke zdrojům a k informacím nejblíže, pak v druhé vlně restituenti, a pak se začali o sebe starat s větším či menším úspěchem "obyčejní" lidé. Všichni ale měli jedno společné: 40 let se jim vštěpovala doktrýna "nenamočení se", "nevystupování" a "nevyčnívání". Bude trvat ještě jednu generaci než budeme "školení" na to postarat se sami o sebe. Je především na škole (protože rodiče v této roli s neúprosnou pravidelností selhávají) aby naučila žáky ctnosti a povinnosti v podobném smyslu jaké jí učil Kchun-fu´C. Není samozřejmě nutné oddaně poslouchat císaře. Povinností se rozumí pochopení historické kontinuity a přijmutí závazku, který stanovili naši předkové svým zápasem o přežití národa v prostoru. Slova vlast a národ jsou právě systematicky "vyprazdňovány" současnou politickou "elitou... >>



O autorovi
Autor blogu
Jméno: cybermud
Region: Praha
O mně: To, co vykonáme dnes, bude za 10 let vzpomínka, za 50 let tradice, za 100 let historie a za 1000 let legenda. Je na místě chtít víc... ...víc dobra, víc umu, víc moudrosti, víc slitování, víc státotvornosti, víc vlastenectví... bez ohledu na překážky...
Můj profil

Archiv

* 2009 Leden (2)
* 2008 Listopad (1)
* 2008 Říjen (9)
* 2008 Září (5)
* 2008 Srpen (5)
* 2007 Červen (5)
* 2007 Duben (3)
* 2007 Březen (3)
* 2007 Únor (1)
* 2007 Leden (3)
* 2006 Prosinec (7)
* 2006 Říjen (1)
* 2006 Září (3)
* 2006 Srpen (3)
* 2006 Duben (9)
* 2006 Březen (6)
* 2006 Únor (2)
* 2006 Leden (4)
* 2005 Prosinec (17)
* 2005 Listopad (8)

Předchozí příspěvky

* Milý deníčku ICIV. - Otázky, které má zakázené každá žena...
* Milý deníčku ICIII. ...modrobílé popoledne
* Milý deníčku ICII. - Můj vůdce
* Nedělní chvilka poezie mimo pořadí...
* Milý deníčku ICI. ...bez nadpisu...
* Milý deníčku IC. ..."voprsklý mladý" (bráno s humorem)
* Milý deníčku LXXXIX - Mei
* Milý deníčku LXXXVIII - Perun s tebou...
* Milý deníčku LXXXVII Jediné kvítí pod sluncem...
* Milý deníčku LXXXV - Třicet dva tisíc kusů srdce...

Přátelé

* ducki
* Hokejka_98
* LeelyPiskotek
* Lucipherin
* Mapudy
* mariana-p.
* mourgla
* nick..exit
* SmutenkaB


Návštěvy

* Hokejka_98 (1x)
* fajracek (1x)
* Miki_S (1x)
* Ryba47 (1x)
* Mummi_nka (1x)
* qwamaty (1x)

Milý deníčku L. (Revize demokracie II.)
04.Září 2006
Tak můj deníček má již padesáté pokračování. Sám se podivuji nad tím, že místo všech rozepsaných textů, které jsou takříkajíc "offline" věnuji se nejpravidelněji právě těmto zápiskům. Asi proto, že kontinuita se nevyžaduje a mohu celkem beztrestně a pružně reagovat na aktuální události.
V minulé revizi demokracie jsem se pozastavil nad tím, že demokracie není sto se vyrovnat s extrémismem a brutalitu potlačuje brutalitou. Mluvil jsem o vyprazdňování velkých ideí současnými politiky.
Při sledování politických debat je toto dle mého názoru nutné rozvinout. V bývalém režimu prý existovali politické školy. Měli zřejmě zcela jinou funkci a to vštěpování myšlenek Lenina a jeho kumpánů. Sama myšlenka školeného politika mě ale velmi zajímá. Když někdo chce být policistou nebo vojákem - musí být způsobilý. Když kdokoliv chce vlastnit střelnou zbraň nebo řídit auto musí prokázat zdatnost a znalost. Dvě nejdůležitější úlohy ve státě nepožadují žádné prokázání způsobilosti: Rodičovství a Politika. Těžko budeme určovat kdo smí a nesmí vychovávat dítě a zda je morálně a intelektuálně na takové úrovni aby mohl působit na potomstvo. Někdy by to bylo třeba, ale z hlediska osobních svobod je to neproveditelné a nemyslitelné.
Politika ve smyslu správy veřejných věcí je nejdůležitější činností státu a přes to se zákonodárcem nebo ministrem může stát prakticky kdokoli bez ohledu na svoje schopnosti. Schválně neříkám vzdělání nebo zkušennosti, protože tyto jsou pouze doplňkovým faktorem "dobrého politika". Umění vládnout (spravovat věci veřejné) se dříve učili šlechtici z generace na generaci. Králové a Císaři si dědičně předávali umění vést lidi a řídit složitou agendu státu. Vykořeněním této tradice (ale samozřejmě si nikterak nepřeji návrat k monarchii i kdyby byla konstituční) jsme v podstatě ztratili kontinuitu a schopnost rozumné správy věcí.
Proto jsem příznivcem vzniku školy profesionální politiky. Náplní takového ústavu by bylo adepty politiky připravit na úlohy v komunální i státní správě, otestovat jejich intelektuální, morální a psychické schopnosti, vybavit je znalostmi a naučit je nejen etiketě a protokolu, ale i rétorice a imagemakingu. Jsem si jist, že lekce hospodářské politiky a výše zmíněné kursy včetně intenzivního kurzu českého jazyka, dějepisu a vlastivědy by prospěli i mnoha současným potentátům. Ze školy by měli vycházet profesionálové a reprezentace národa, která tzv. "neudělá ostudu". Dobře jazykově vybavení jedinci se smyslem pro práci v teamu i když ideologicky rozdílní hájící jeden národní zájem. Dovychovaní k vlastenectví a některým Konfuciánským a Taoistickým metodám rozumné, pokorné a ctnostné správy věcí veřejných.

Milý deníčku LI. (ultrakrátká sci-fi povídka o zkaženém zubu)
03.Říjen 2006 Viz. povídky...

Milý deníčku LII.
07.Prosinec 2006
V temnotě svého pokoje za zvuku horkého vzduchu vycházejícího z plastických útrob mého věrného druha, přemítám nad významem znaků vyobrazených tekutými krystaly. Nejsem tolik neskromný snad, když si právě pochopení přeji ze všeho nejvíc. Avšak pochopím-li mnohé, existuje vůbec hranice kdy jeden pozná příliš mnoho? Pokud jest vševědění jednou z božských vlastností, tak právě možná touha po něm je jednou z diagnozy stihomamu, který lze jen léčit duševními ranhojiči.

Není a bude.

Velice smělé jest vyjádření jistoty v lidské řeči, která jako by ignorovala mnohdy proměnlivost světa a jeho neurčitelnost a nepředvídatelnost. Z nejistoty jsme vytvořili chorobu. Choroby se bojíme. Nejistotu a proměnlivost vnímáme jako negativní sílu působící na náš život.
Avšak díky ni bychom nebyli tím čím jsme. Ani jako jednotlivci ani civilizace.
Naučil jsem se milovat neurčitost právě díky tomu, že jsem ji pochopil? O nikoliv. Nepochopil jsem "zákonitosti" neurčitosti až na citové vnímání mlhavého. Co jest zřetelné příliš z toho bolí oči. Ze samé přirozenosti vnímám mlhavé jako dobré. Pochopení neurčitosti by jí zbavilo samé její podstaty. Její přijmutí za pozitivní pro mne objevilo mnoho z krásy světa, který bude jistě jednoho dne exaktně popsán, ale já si budu hýčkat svoje "citové" zamlžené vidění.

Je toho ještě dost ostatního co můžu beztrestně ohmatávat rozumem :)

Milý deníčku LIII.
08.Prosinec 2006
Doufám, že někdo bude čísto moje řádky? Chci být následováníhodný? Proč tohle vůbec dělám? Oprostiv se od lpění na svém egu nedokáži se vzdát světa jako milovaného a opatrovaného klenotu. Miluji tu přítomnost a právě to, že cítím sebe vprostřed světa je zdrojem mého štěstí a rovnováhy. Jak bych mohl být šťastný, kdybych se od světa odpoutal a zřekl se jej. Je opravdu utrpení tak nesnesitelné, že je nutné před ním prchnout do nirvány? Nemluvím o nesmyslném plenění a vraždění. Nemluvím o tom, že bych byť jen kouskem duše schvaloval násilnou smrt jednotlivce. Mluvím o přirozeném koloběhu zrození, žití a mření, tak jak bylo na počátku hnáno pudy. V tom není nic útrpného a zavrženíhodného. Splynutí s proudem, které cítím čím dál častěji mi napovídá, že mým úkolem může být ochraňovat slabé před bezprávím a sám nezahynout předčasně. Celý tento postoj má jeden paradox. Neschvaluji utrpení jednotlivce, ale nenávidím nepřátele svého národa a vlasti, kterým chci sloužit. Chci jim sloužit i v případě nutnosti pozvednout zbraň - i když tato možnost (MOBILISACE) je v součsnosti naštěstí velice nepravděpodobná. Ne snad, že by nám nehrozilo žádné nebezpečí, ale pro, že k tomu pravděpodobně nejsou tzv. "zákonné důvody".
Nejsem-li ochoten přijmout smrt jednotlivce, ale jsem naprosto připraven označit skupiny jejichž rozvoj by měl dle mého názoru být přinejmenším kontrolován, zříkám se tím svého prozření a soucitu?
Více otázen než odpovědí. Možná, když si přestanu hrát na blahosklonného pána tvorstva a přijmu zvíře v sobě, které nežere svá vlastní mláďata a nezabíjí členy své smečky, ale brání tlupí teritorium a je ochoten vyrazit do boje s jinými rody, nebudu se muset náhle ospravedlňovat, že jsem sto v sobě rozdmýchat zlo. Jaká by tedy měla být humanita a jaká by měla být civilizace? Když vytěsním krvelačné násilí ze svého okolí a budu-li v tomto napodoben, nebude třeba s cizí tlupou zápolit? Jak jsem již napsal, demokracie nemá nástroj na obranu proti těm, kteří její principy neuznávají. Tresty odnětí svobody zjevně nejsou dostatečnou hrozbou. V extrémních případech stejně smečka pošle do konfliktu armádu a sežere protivníky. Jaký tedy je "náš" způsob života, když existuje mnohem více otázek než odpovědí?


Milý deníčku LIV - Jak září hamon! (HAIKU NO CHEKOJIN)
08.Prosinec 2006

viz. básně...
Milý deníčku LV
08.Prosinec 2006
Bezúhonný je ten, kterému neprokázali vinu. Slušný je ten, který svou nevinu nemusí dokazovat. Chytrý není nezbytně moudrý a vychytralý není nezbytně inteligentní. Vládce má být inteligentní, moudrý a slušný. Inteligence obdařená vědomostmi, zkušenostmi, pochopením a vůlí činit dobré teprve plodí moudrost. Bělohradský říká, že "představa lidí, že najednou přijdou do politiky slušní lidé, kteří vyřeší problémy, je mylná". Je to pravda. Dav následuje svoje modly ať už jsou dobré nebo nedobré. Vždyť nejvíce věhlasu dosáhla vlast pod vedením starých králů, které bychom dnes nazvali diktátory. Ovšem centralizované řízení s jasně vymezenou odpovědností je to co nám chybí dnes nejvíce.


Milý deníčku LVI.
10.Prosinec 2006
Co říci lidem, jež rádi chodi po okraji kruhu? Proč neposlouchají a stále bloudí stejně? Je dobré sedět tiše uvnitř a mít ke všem starostem stejně daleko. Z okraje kruhu je nejbližší starost ta největší. Z jeho středu je snadné vidět rozdíly. Když cítím úzkost - mocně se nadechnu. Když cítím bolest - usměji se. Když cítím křivdu - někomu pomohu. Když cítím bezpráví - projevím ochotu. Je-li to nesnadné - tím lépe pro mne! Zosobnění osudu a přiřknout jsoucnu lidské vlastnosti jako je škodolibost, smysl pro humor a ironii, plánovitost jsou přece jen berličkou pro ti jež se zbavují zodpovědnosti za svoje zkutky. Ale někdy pomáhá představit si uvnitř sebe příjemné místo, kde mírně hřeje oheň a který zatepluje mne a chrání před sychravým a nehostinným světem. U toho ohně potkávám a příjmám události, které na sebe berou různou podobu a protože vládnu svému nitru, přistupují ke mě v úctě a v řádu, který jsem si zvolil. Tak se mne potíže žití dotýkají kontrolovaně a tragédie mne nepohlcují zcela. Zapal tedy ten oheň a hřej se u něj. Moje přijemné místo má podobu staré dřevěné knihovny s krbem, kde sedím ve velice pohodlném křesle a problémy předemnou sedí na ovčí kůži v podobě malých dětí, které je třeba vést k dobrému a rozvoji. Pak v těch místech, které by básník nazval srdcem vídám svoje blízké a své přátele a rodinu. A také ty, které už na tomto světě potkat nemohu. A taky tam občas přicházejí mé bývalé lásky. A tam s nimi hovořím a oni jediní mne mohou soudit za mé činy. U toho ohně se říká jenom pravda, ale způsobem, který nebolí. A venku panuje slota a nečas, ale my koukáme zkrs mé oči ven a smějeme se tomu nečasu a občas někoho přizveme dovnitř aby se trochu zahřál... NEHASIT! Hořím!


Milý deníčku LVII.
10.Prosinec 2006
Stále píši o tom samém dokola již několik let. Stále se snažím najít "dokonalou" definici toho co mne trápí a co bych rád změnil a také neustále dokola hledám řešení, která se setkávají s větším či menším pochopením. Říká se, že opakování je matka moudrosti. A tréning dělá mistra. Stále dokola tedy "mluvím" o tomtéž abych získal pevný základ pro dobu až jednou budu tázán. Štěstí prý přeje připraveným a já musím docela sebestředně prohlásit, že na některá témata jsem připraven více než dobře. To co mne potěšilo ještě nad rámec běžné šedi mých úvah bylo dnešní odpoledne, kdy jsem se setkal s nebývalou poctivostí dam z cukrárny Hájek na Florenci. Kamarádka tam zapomněla svůj "vánoční nákup". Nejen, že se dárky ve značné hodnotě neztratili a když jsem se pro ně vrátil (jelikož ona neviděla pro slzy na cestu), byly mi ochotně vydány zpět, ale řečené ženy se velice zdráhaly přijmout drobnou odměnu (protože jsem přesvědčen, že se podobné chování musí v lidech podporovat). Jsem vztahovačný a tak si to vztáhnu na to co je mi milé. Národ nemůže být ztracen, když v něm žijí takoví lidé. Pro národ živoucí a vzkvétající jsou nejen nadějí, ale i jeho mízou a krví. Nechť moji dědkové slovanští zavchovají ty milé osoby a přinesou jim štěstí.
Milý deníčku LVIII.
27.Prosinec 2006
Co by asi dělali, kdyby se "ježura" narodil v červenci? Už mě ty kulty osobnosti nebaví. Společnost obecně odsuzuje "modloslužebnictví" politické, ale nikoli náboženské. V čem je rozdílná škodlivost tohoto extrému? Naopak si myslím, že tlouci hlavou o zem, případně tlouci ve jménu boha někoho druhého je daleko větším zlem, než být popleten charismatem politika. Z toho prostého důvodu, že Bůh, bůh nebo démon nekoná zjevně a jeho dobrou vůlí může být označeno vše dobré co nás v životě potká a vše zlé může být označeno jako "božím trestem" za naši nemravnost a vzpouře proti zákonům, které onen "nebeský" vydal, nejsem ochoten uznat boha jako duchovního otce. Věrouka a církev (největší zlo) jsou vždy produktem lidí, kteří zpravidla upřednostňují ve jménu kolektivního věřícího své zájmy. Bylo by to v pořádku a naplnili bychom Darwinovu koncepci, že přežije nejsilnější, KDYBY se tito nezaštiťovali velkohubě morálkou a pokorou ve jménu nanebevzatých a božských bytostí. Existence nebo neexistence boha je dle filosofií, které následuji já irelevantní a jediným cílem duchovního vůdce by měla být snaha o vyvážení extrémů, zmírňování utrpení - či jeho odstranění.
Staří mistři Buddhismu a Buddha sám chtějí utrpení vymýtit vstoupením mysli do Nirvány a vzdáním se lpění na věcech "pozemských". Nemohu se tak úplně přiklonit k tomuto cíli neboť odejitím do nevědomí jako bych se zříkal odpovědnosti za svět a následky působení mého druhu na něj. Proto vyzývám k odstranění zbytečného utrpení a zbytek nechat na přirozenosti běhu věcí. Ponížit trochu lidskou pýchu a uvědomit si svojí zvířecí podstatu s tím, že jako tvor obdařený sebeuvědoměním a inteligencí máme odpovědnost za prostředí a způsob jakým jej přetváříme.
Cílem není vykoupení, ale rovnováha. A to bez ohledu, zda po smrti vstoupíme na nebesa nebo se narodíme znova a nebo prostě bude konec.