Milý deníčku LXXIV. - ICII.

Milý deníčku LXXIV... rok se s rokem sešel
07.Srpen 2008
Ne že by uplynulé měsíce byly skoupé na vzruch a události. Ne, že bych se nudil. Ne, že by nebylo o čem psát.
Nechtělo se mi milý deníčku zas a znova dokola stýskat si kvůli přítomnosti. Kvůli poměrům a rozkladu skrz na skrz společností. Nechtěl jsem si stěžovat na vyčpění hodnot a symbolů tak vzácných, že kvůli nim naši dědové umírali. A nebudu si stěžovat ani dnes. Nebudu obžalovávat šedou všednost zalitou sluncem.
Nic není podstatné, protože vše pomine. Snažím-li se o neměnnost v postojích a názorech, popírám tím vlastně svou přirozenost a přirozený běh věcí. Ale člověk potřebuje jistotu. Vše se mění a jen změna trvá. A přes to tvoříme. A opravujeme to co hrozí zánikem. Tedy je-li vůle. A vůle je dost jen je napřažena podivnými směry, které jsou ještě více vratké než montovaná obydlí z odpadu. Beton přečká a zařadí se možná s koncem civilizace po bok kamenů starověku.
Proč zanikli oni tenkrát a my trváme? A co bude příčinou naší záhuby?
Bojovali jsme proti Turkům, kteří se zastavili až na Dunaji. Nechtěli jsme svou tradici nechat zaniknout kvůli Islámu. Dnes díky "lidským právům" a politické korektnosti jsou tehdy nedobytá území obsazována tím samým vlivem a bez boje. Nikdy nebudu na straně krveprolití. Evropa ale ztrácí svou identitu. Její kulturní tradice je rozmělněna a naředěna dílem vlastním nezájmem o vlastní historii a morální hodnoty a dílem sveřepou pevností tradic a učení novodobých "nájezdníků". Nelze jim mít nic za zlé. Chtějí svůj životní prostor a chtějí jej přetvořit pro svůj životní styl. Ne zcela nepodobné učení vlkodlaků dvacátého století. Vždyť i Hitler žádal pro "svůj národ" právo na životní prostor a německá kultura měla být určujícím měřítkem hodnot "tisícileté říše". To, že to stálo 50 milionů životů je pravděpodobně stále častěji opomíjený detail.
My sami si právo na vlastenectví a prosazování svých zájmů "liberálně upíráme", abychom ve jménu novodobého Empeacementu (který stál život první Československou republiku) podléhali.
A tak se chtě nechtě znova po roce ptám? Opravdu naše konání a naše postoje jsou správné. Opravdu je právě tato podoba multikulturní společnosti přijatelná? Mám čím dál častěji pocit, že ve jménu neutlačování nových kultur utlačujeme kulturu vlastní a kulturnost v nás. Pocitem bezvýchodnosti se pak dostávají ke slovu myšlenky nízké a jednání primitivní - tedy extrémizmus. Ten pramení ze soustavného nedodržování principů rozumné vlády. Dle mého názoru je tedy Civilizace na rozcestí a upgrade si žádá nejen Demokracie (jak už jsem mnohokrát psal) ale i to jakým způsobem vzděláváme a připravujeme společnost (lid chcete-li) na kulturní život a morální chování. Ctnost a povinnost...
...Inu milý deníčku dosti dnes úvah, které se nemusí líbit každému, ale nebude-li za chvíli ani myšlení politicky korektní, bude to vpravdě konec západní civilizace.
Snad ti tedy napíšu dříve než za rok :)

Milý deníčku LXXV. Olympiáda je tu...
09.Srpen 2008
... ve stínu ctihodného Kchun Fu ´C, tomu kterému se u nás romanticky říká Konfucius. Přesnost, ctnost a povinnost. A rovnováha a radost. V úvodním ceremoniálu mohl laik vidět více z Čínské filosofie více než se dozví za léta zpravodajství.
Znovu jsem měl milou možnost obdivovat smysl pro detail i celek. Mohl jsem znovu obdivovat preciznost.

...a mohu si znovu přát pro svůj národ trochu té orientální houževnatosti, pokory a ochoty. Spolu s tvůrčím potenciálem Čechů, který je jim vlastní by vznikla národní povaha, která by těžko snesla srovnání a více než kdy jindy rodili by se mužové a ženy následováníhodní.
Jak moc mi chybí vzor v politice, kterému bych se chtěl podobat a jít za ním bez váhání. Cokoliv vydává totiž vláda jako svůj úspěch nebylo by ničím bez každodenní práce toho nejposlednějšího brigádníka. Chlubí se námi když se chvástají v médiích. A přitom tak málo dbají prospěchu pro svůj lid. Navzdory jim kluše ekonomika kupředu. Navzdory pitomosti jsou tu lidé, kteří dělají nejen pro sebe.

Ctnost a povinnost.

Zase a znova se k ní vracím protože to je ten druh údělu se kterým se budím, pro celý den mi zní v hlavě a večer s ním usínám. Chci vůdce, kteří mé místo ve společnosti potvrdí a nasadí jednotu ve směřování vlasti. Nechci prožívat před každými volbami strach "co ti noví zase vyvedou".

Při pohledu na ten rej barev při úvodním ceremoniálu 29. Olympiády jsem zase získal pocit, že svět není ztracen. Navzdory názorům na různá politická zřízení a další problémy.

Dnešek nebyl jen veselý a nadějný. Naše železnice prožívá černý den při katastrofě ve Studénce. Krom nesmírné lítosti nad ztracenými životy a pochroumaným zdravím cítím i jistou bolest kvůli dráze samotné, která trpí nejen blbostí těch, kteří vymýšlejí jízdní řády a cenovou politiku, ale nyní utrpěla i její pověst, coby bezpečného dopravního prostředku. Ve stínu objetí jistě nedůležitá poznámka.
Snad se všichni kdož byli zraněni brzy zotaví a ti kdož zemřeli snad nebudou zapomenuti.

Snad bude důvod psát veseleji.

Milý deníčku LXXVI. Petra
09.Srpen 2008
Město vytesané do kamene. Někdejší ostré tvary písek s větrem zaoblil, tak jak čas obrušuje hrany mladické odhodlanosti. Přesto stojí a i když roh není tak ostrý stále je tím čím byl. Minimálně neklamným důkazem sebe sama. Tiše promlouvá skrze věky a nelze se jen domnívat co ta slova znamenají. Nesluší se hodnotit to či ono bez důkladné znalosti, tím méně věky minulé a pohnutky těch, kteří konali místo toho aby jen upadli do zapomnění. Na tyrany i filantropy se vzpomíná tak jako tak. Jen chuť těch vzpomínek je rozdílná. A časem splývá v jednu. Hrůza bitev středověku je natolik vzdálená, že se může stát, že někdy mi to tehdejší umírání přijde romantičtější a smysluplnější než dnes. Přitom jeden každý voják umíraje v bitvě kašle na romantiku. Je mu jedno zda je na straně která vyhrává nebo jest poražena. Jen proklíná sebe, že chtěl víc než měl, proklíná toho kdo jej poslal do bitvy a na prvním místě proklíná toho jež mu způsobil smrt. Tak se válka za ideály proměňuje v těch vteřinách (při troše štěstí) skonu v čirou zlobu. Ideály jsou dobré pro ty kteří přežijí. A o mrtvých jen dobře. Když už jsme je poslali na smrt nesluší se hodnotit zda zemřeli s úsměvem na rtech nebo podělaní. Samotný fakt, že nasadili život pro něco jiného než pro sebe sama z nich dělá hrdiny. Měli lásku nebo plnili povinnost. Nebo prostě neměli jinou možnost.
Chci slyšet pohnutky těch kteří šli na smrt? Jistě, ale jen ty velkolepé. Mám v sobě po předcích zděděnou představu, že umírat se má pro něco významného a velkého.
Tedy ne pro chlast za volantem a blbost. A blbost myslím vlastní i cizí. Několikrát jsem už psal o tom, že jedinou smrt kterou nesnáším je ta zbytečná. A zbytečná mi při troše zamyšlení přijde každá smrt krom té nevyhnutelné, která přijde s věkem. Nakonec ta nejlepší smrt je ta "nejobyčejnější", která se do dějin zapíše jen tím, že ovlivní statistiku zemřelých toho roku. A přesto i taková smrt může mít v sobě kus hrdinského patosu. Jen se toho musí chytnout ten správný scénárista.
Netuším proč tak lpím na výjimečnosti. Ale je pravda, že se neustále snažím do sebe naroubovat již mnohokrát zmiňovanou ctnost a povinnost a pokoru z ní vycházející a ekonomiku.
A přes to, že výjimečnost je tak vzácná lze ji nalézt. Někdy se vynoří z prachu, někdy se objeví v džungli nebo přiletí z nebe. Někdy a pouze někdy se zjeví v podobě člověka, který má duši tak rozsáhlou a krásnou, že jednomu vezme dech. A ještě vzácněji je ten člověk krásný i navenek.
A asi jednou nebo dvakrát v životě takovou ženu potká muž. Samozřejmě, že v nevhodný čas. Ideální situace přece píší scénáristé, kteří dokáží i z bezvýznamného skonu udělat příběh na Oskara.
A já ideální ženu, která se nejvíc hodí k uctívání našel ve velice nevhodném čase. Materiálně, citově i sociálně jsem tedy spíše v nevhodném rozpoložení. Ona za ten čas nemůže. Prostě se objevila a je dokonalá. A srdce plápolá plamenem...
Má v sobě tu moudrost dávnověku. A já mám spoustu důvodů si jí vážit. Má v sobě jemné hrany obroušené pískem a patinu uměleckých děl. Přitom je tak krásně mladá. Svěží. Plná života. A lze si jen představovat kde jsou její hranice... ...a přitom vůbec neví o své dokonalosti.
Zajímavé

Milý deníčku LXXVII. Ten nejlepší meč má zůstat v pochvě...
12.Srpen 2008
...pořád se v těchto dnech vracím ke svým názorům z let puberty, tedy fyzické mladosti a idealizmu. Neopustil mě ani na chvíli a přes to není meč tasen tak záhy. Sama přítomnost meče je důrazný argument bez toho aby byl tasen. Vždyť samu autoritu dokonalé zbraně poškozuje zbytečná ukvapenost. Zbytečně ukazovat ostří je tupí více než sekání do kamene. Maří jeho vliv a znevažuje jej. Pohled na lesk ostří je méně děsivý než představa zbraně. Je tedy zvláštní, že pouhá legenda moci je lepší než její hmatatelný důkaz. Představivost nepřátel je mocná zbraň.
Proto by mělo být národu zvyšováno sebevědomí a ne ponižováno řečmi o malé zemi a malosti lidí. Tu malost v nás pěstují systematicky, tak, že se sami cítíme pronárodem zlodějíčků a vyčůránků.
Nic není ztraceno, protože stejně jako se opakují obchodní příležitosti je možné pozvednout to co bylo umenšeno. Vždyť i epochy a výzvy se opakují nebo přicházejí nové. A představa síly a jednoty je lepší než svorné mašírování. Jen dokázat, že jsme toho schopni. Shodnout se.
Je tento názor hodně nebo málo radikální? Je to vytasené ostří? Já si nemyslím. Je to jen připomenutí jeho přítomnosti. Tak sedím u ohňů jejichž plamen zažehnuli moji předkové a skrze ty záblesky a zvuk praskání ke mě tiše promlouvají. S mečem opřeným o rameno se dívám do plamenů. Chvíli přísně a chvíli s úsměvem na tváři. Stejně jako se mi hlavou honí vzpomínky na dobré či zlé časy. Nebo se v téže hlavě odehrávají dobré či zlé scénáře věcí budoucích. Přes to jsem hotov k boji. Aniž bych tasil meč. Prý ten nejlepší meč má zůstat v pochvě aby neutrpěla legenda o jeho neporazitelném ostří.
No není to zase až tak zajímavé...

Milý deníčku LXXVIII. ...IT revoluce, která je na mrtvici.
12.Srpen 2008
Dnes nebudu filosofovat ani romanticky vzpomínat na krásy světa milý deníčku. Dnes tvým řádkům svěřím svůj vztek!
Tak si představ jak se ta výpočetka změnila za ta léta co se jí věnuji. Z pohodových instalací a konfigurací v souborech je vše automatizováno až to bolí. A kde to skončilo. Zas..ný notebook nemá k sobě žádné OEM instalace, jen Recovery partition. Kde ovšem taky není instalace v pravém slova smyslu. Recovery management nenajde chybu a systém nabídne jen tovární nastavení. Což není nic jiného než kompletní Formát disků. Aby do nich husa kopla!!!
To si opravdu Microsoft myslí, že tohle je nějaký pokrok. Visty vypadají celkem fajn, ale jejich funkčnost a hlavně rychlost je sporná. A rychlost rozhoduje. S XP PRO ten zmíněný notebook lítá jak čamrda, kdežto s Vistami je to lenost sama. Proč instalace operačního systému má 14GB? To ty ikonky a DOS knihovny opravdu zabírají tolik? A proč po nainstalování ServicePacku 1 ty Visty spadly a nic už je neoživilo? To by mě vážně zajímalo.

Nemám čas být bez počítače a něco reklamovat, a tak mám sto chutí za ten opruz poslat zainteresovaným firmamám (Microsoft, Acer, T-Mobile) fakturu.

Darebáci!!!

A příště zase něco co se slučuje s duševnimi experimenty, ano?

Milý deníčku LXXIX ...čekání na podzim.
12.Září 2008
Léto jsem si užil víc než dost. A tentokrát k tomu pomohly události, které by jeden na první pohled označil za smutné. A zlé bylo víc než dobrým. Měl jsem možnost dost spát a chovat se svobodně. Měl jsem možnost být v přírodě, a také jsem tam byl. Nasál jsem vůni lesů i moře. Válel jsem se na slunci po dračím způsobu a nic nerušilo můj klid. Ani v travách, ani ve vodách a ani na píscích. A teď prohřátý sluncem do morku kostí, nabitý nádhernými bouřkami, čekám podzim. Budu ohromený barvami a snad i nízkým sluncem na modré obloze. Vše bude tichnout a k spánku se ukládat. Vše bude klidné, krom lidské mysli, která je neklidná stále.
Čekám na podzim a nemohu popřít očekávání dobrého. Čekám na klid, který přinese...

Milý deníčku LXXX ...komunisti...
12.Září 2008

V roce 1988 bylo ve straně skoro 2 000 000 členů. Téměř každý druhý občan v produktivním věku, tedy byl členem KSČ. Kdo tedy byly Komunisté - ti zlí? Nebyli to oni. Bezejmená masa zrádců a vrahů, kteří si zaslouží nic než smrt.

Byly jsme to MY!

A jakkoli je toto přihlášení nepopulární, tak z těch komunistických kořenů, jsme vyrostli a jejich krev máme v sobě. Jakkoli nesouhlasím se zločiny tzv. totalit, musím mít pochopení pro pohnutky, které vedly moje prarodiče k tomu, že měli "rudou knížku". Nechápu setrvání v režimu, protože bych byl rád, kdyby všichni naši předci byli hrdinové. Ale nebyli. Většina Čechů proslula v posledních desítkách ba stovkách let spíše výjimečnou schopností přežití. Ale ani to jim nelze vyčítat. Opovrženíhodné může být pouze zacházení s hrdiny, které jsme předvedli. My! Ne oni. Každý jeden z nás má buď svoji vinu nebo svůj odkaz v sobě.

A opět extrémismus roste, protože ti kteří mají vzpomínky jsou buď příliš staří, nebo se příliš snaží zapomenout. Zapomínání na Nacistickou minulost se projevuje již teď. A nejvíce řvou ti, kteří by šli do plynu první. Není ale Čechům tak nebezpečný jako komunismus a anarchie, protože je jim cizí. Nacizmus je zčista okupační režim a tak je majoritou vždy vnímán. Ke komunismu nás nikdo nenutil. Vymlouvat se na propagandu je nesmysl. Nikdo neposlouchal legionáře ani vojáky z východní fronty, kteří jako první okusili gulag. Obyčejným lidem, kteří dostali možnost změnit svůj osud lze něco vyčítat? Asi ano, ale pouze bez znalosti jejich reálií. Oni prostě uvěřili, stejně jako Němci uvěřili Hitlerovi ve 30tých letech. Ale Němci na rozdíl od nás prošli "Denazifikací". A přes to je v Bavorsku povýšenost rasy cítit na kařdém kroku a ve východním Německu se neonacisté dostávají do zastupitelstev. Děsivé? Nikoliv! U nás jsou přece komunisté naprosto běžnou součástí politického života. A je ta ideologie horší? Krom faktu, že jsme si zvěrstva dobrovolně páchali na sobě jsou metody výslechů tajných policií zcela stejné. Komunismus (nebo spíše jeho vývojová stádia, kterými jsme prošli) se nikdy nezaměřil na masové vyhlazování určitého etnika. Místo toho se podíval na zoubek společenským vrstvám intelektuálů, podnikatelů i názorovým oponentům. Genocida, která se ukryla za stud, který nutně musíme cítit. A Anarchie? Člověk je od přírody tvorem líným, revoltujícím a bezohledným. Jak by nemohla najít úrodnou půdu i u nás, kteří si sami sobě přisuzujeme určitou vypočítavost, při plánování svých budoucích zkutků.

Co tedy vidím, když vidím mladé radikály? Zanedbané řezání. Pod záminkou všech ideologií, které mají jediný cíl, přetvořit individualitu v dav, hlásají svá "moudra", která jsou víc než nepůvodní. Je to vlastně velice jednoduché, jak vytvořit totalitu podpořenou davem. Ukaž vyníka individuálního neúspěchu a dej jednotlivci najíst. Jednotlivec se pak promění v nohsleda, který se snadno stává davem. Ve jménu hesla o kousání do ruky, která krmí, se pokorná masa snadno vypořádá s tím co "stojí v cestě".

A tak jsme dopřáli sluchu lidem, jako byl Urválek, Husák, Jakeš. A pokud někomu tato jména nic neříkají, tak je možná šťastnější, ale rozhodně ve větším nebezpečí, že bude zase nástrojem nebo v horším případě obětí novodobých Hitlerů, Stalinů, Castrů, Gottwaldů a jejich nástrojů jako byl Mengele, Urválek, Grebeníček... ...Navíc si myslím, že pro většinu "aktivistů" je to jen příležitost jak si beztrestně, pod pláštíkem anonymního srocení, trochu zařádit.

A setkání důchodců na Letné pod plamenými projevy zapomenutých hereček a potomků bachařů?
Vždyť nostalgie je neškodná. Nebezpečné je to co reprezentují - překroucené vnímání historie, tak jako ruští generálové, kteří v roce 1968 Českosklovensku pomohli a neuznávají ani fakt, že jejich vojáci stříleli do našich lidí. A přes to všechno není možné je odsoudit nebo zahubit.

Naší povinností je mít pro ně plán.Musíme jim ukázat, že jejich omyl není v jejich světonázoru, ale v jejich přesvědčení, že to jinak udělat nejde. Že neměli patent na jediné správné řešení. A upřímně řečeno tomu nepomáháme ani my, ani ti, kteří jsme bláhově zvolili k reprezentaci nás samotných.

Omlouvám se ti za hrubky milý deníčku. Nechci to po sobě číst a bolí mě hlava :) Ale papír prý snese všechno, tak proč by to v případě harddisku mělo být jinak .)

Milý deníčku LXXXI - potrhlost povrchnosti...
19.Září 2008
Jak člověka předurčuje vlastnictví věcí? Jak se vlastnictví "toho" ci "onoho" má podepsat na tom jací jsme? A vypovídá vůbec "krám" o něčí duši?

Jak je možné člověka zařadit na základě toho jakým jezdí autem, jaký má mobil, jak moc nový má počítač nebo jak velký má dům. Může snad hlupák a grázl mít nejlepší "krámy" a moudrý dobrák být skrz naskrz prolezlý "bazarem"?
Jistě a sám bych se o tom nikdy nezmiňoval, maje tento fakt za samozřejmý. Chci teď ale sdělovat :) ač na to nemám právo, nejsa ani moudrý a ani světec.

Tak tedy boháč nebo chuďas se sice pozná na první pohled, ale dobrý nebo špatný člověk až na několikátý. A i přes to, že vlastnictví je v západní civilizaci nezbytnost je třeba soustředit se na hodnoty, které jsou vznešené. A vznešené by měly být i pohnutky k hromadění.
Ne tedy hromadění krámů, ale užitku. Ne hromadění peněz, ale možností. Ne hromadění moci, ale dobroty. Ne hromadění obdivu, ale pokory. Ne hromadění stálosti, ale smíření. Ne hromadění informací, ale vědění. A ne hromadění přesvědčování, ale pochopení. Ne hromadění vychloubání, ale konání. Ne hromadění pohrdání, ale soucítění.

Ty variace aktivního nečinění se opakují už tolik tisíc let... ...a přes to mají stále platnost.

A proč by důvody proč se jeden o něco snaží neměly být vznešené? A i přes to zasluhují mojí úctu, ti kteří "mají" méně než potřebují. Chtění je legitimní pocit. Mělo by nás ale omezit v tom abychom viděli člověka a ne krámy?

Milý deníčku LXXXII - něžnost kladiva...
20.Září 2008
Bezpočet nocí stojí mezi mým zrozením a dneškem. Úvahy ve snech i ve chvílích bdělosti a pocit únavy těsně po probuzení napovídá jen, že spánek není vždy tím spočinutím, které by mělo dopřát oddechu lopotíc se občas i ve stavu nevědomí. A listy dopadají s hromovým duněním na vodní hladinu, drtíce její klid. A vánek rve vlasy z mé hlavy a do uší řve tak až krví podleje bělmo očí tupě civících do prázdna.
A ocel hladí mé tělo, hřejivá a něžná proniká do nejniternější zákoutí útrob aby je objala a proměnila v sebe sama. Měkkost ostří kolem nějž se s hrubou neforemností ovíjí maso. Tam tedy se střetne něha železa s nesymetrickou hrubostí masa a chaosu krve v něm.
Pro tu uhlazenost spílám třeskutým ranám mrknutí řasených očí, které bodají a pálí svým pohledem. Pálivý žár polibků je zastaven a vystřídán bolestným dotekem konečků prstů jenž neodbytně trýzní hrubost kůže.
Přimykám se k něžnému meči a doufám v jeho náklonnost i ve dnech, kdy mě hrubost něhy přemůže. Doufám, že kladivo pohladí mou znavenou duši více než křik milionů lidí, kteří chtějí svojí spásu a vymáhají jí na osudu, bozích i na sobě navzájem.

Milý deníčku LXXXIII - Neštěstí má zvrácený smysl pro dramatičnost...
23.Září 2008
Myslím na osudy, které jsou i bez dramatických komentářů a podmanivé hudby dramatické. Při vzpomenutí na ně kanou slzy po tváři. A není nutno bohužel vzpomínat příliš dlouho. A zasahuje osud i v blízkém okolí. Nemoci ani smrt si nevybírá. A ani hlupáci nejsou soustředěni na jednom místě, ale je na ně možno narazit prakticky všude...

...a co říci k osudu mladé ženy, která sotva povila potomka, byla opuštěna svým partnerem z velice nízkých pohnutek, aby se pak opřela o rodinu a nyní tragickou nehodou přišla o otce???
Neštěstí má opravdu zvrácený smysl pro dramatičnost...

Milý deníčku LXXXIV - Alice
03.Říjen 2008

Ronin no Chekojin šel krajem beze strachu. Pevným krokem odměřoval svojí cestu, která vedla nikam a nasával s jistou blažeností čerstvost povětří. Nechybělo mu nic jen sem tam trochu jídla a přes to si velice pochvaloval svojí nespoutanost. Císař v té zemi byl již dlouho mrtev a nebylo nikoho, kdo by byl sto ujmout se vlády. Tak se stalo, že ministři a jiní úředníci, přetahovali se o moc jak o kus masa a toho času otčina krvácela z toho věčného hašteření po pět období. Proto nebylo komu sloužit, protože bojovník dbalý cti a kodexu nepřidá se k těm, kteří mají nízký původ a jejich pohnutky jsou stejného ražení.

Honilo se mu hlavou ledacos a jeho pohled hladily měkké obliny krajů, které všechny podobně vypadají jako rodné. Nevědomky si začal pobrukovat starou píseň se kterou se chodívalo do bitev a s níž se i vítězilo. Den se zdál jasnější a i když slunce svítilo zhurta, vlahý vánek nedopustil aby poutníkům bylo na cestě horko. Krajem se toulali i další, někteří rytíři někteří vandráci, ale všichni čistí duchem, který z té země nevytrhne ani sto let lakoty.

"Dnes dojdu ke Karerubashi" pomyslel si Ronin na rozcestí a zamířil k městu, které z dálky hučelo ruchem svých kamenných ulic. I když jeho Gi již pamatovalo dlouhou pouť, byl na něj stále dobrý pohled. Upravil trochu meče a obi a vykročil k tomu úlu, jenž se rozprostíral v kotli udolí, které za věky vyhloubil had řeky.

Cesta pod nohama příjemně plynula a louku střídal háj a háj střídalo pole, když tu na kraji jedné z osad na okraji města uviděl sedící postavu v bělostné říze. Velice se tomu podivil, protože takový úbor hodil se spíše ke dvoru císařskému než do stráně u silnice. Přistoupil tedy blíž a jeho obavy vzrostly, když zjistil, že to je žena. Dopřál si toho luxusu, že okem spočinul na jejích líbezných křivkách, nemaje však nikdy zlých úmyslů a byloť to na něm i vidět, odpověděla mu ona dívka úsměvem. Přes to, že se usmála zahlédl však v jejích očích hluboký smutek. Nevěda zprvu čeho činiti, obával se převelice, že se jí stala újma na těle nebo na duši. Přistoupil tedy ještě blíž a s mírnou úklonou jí oslovil:

"Sličná, jsem Ryuhito Bohemi" řekl a sám byl překvapen, že se jindy pevný hlas poněkud chvěje "není zvykem potkávat v širém kraji ctihodnou osobu bez řádného doprovodu. Nestalo se Vám nějaké příkoří?"

Dívka zvedla ruku v gestu, které napovědělo, že nikoliv a odpověděla: "Sedím tu v širém kraji, protože hledám válečníka, který by nebyl v područí současných vládců, aby mi pomohl obnovit můj hrad. Mí poddaní mne opustili a vše co mi zbylo je shromážděno ve statcích a služebných, které se mne nezastanou"

I pravil tedy Ronin:"Inu, já teď nemám nikoho komu bych sloužil krom kodexu a zašlé slávě vlasti, tedy vyšetřím, chcete-li ,ctihodná, vaše příkoří a budu-li mít tu moc, zavlaje na Vašem hradě opět vaše zástava." Dívka se postavila a pokynula mu, že by byla ráda, aby kráčel vedle ní a řekla: "Jmenuji se Bisha no Jozora z rodu Chekojin a jsem vděčná za Vaši ochotu"

Vydali se tedy na cestu směrem k tomu velikému městu, které žhnulo přes celý obzor horkým vzduchem, který sálal z rozpáleného kamene jeho staveb, ulic i hradeb. Teprve teď si Ryuhito všiml opravdu důkladně jak je Bisha půvabná a nemohl se ubránit myšlenkám na vlastní rod.

Pokračování příště...

Milý deníčku LXXXV - Třicet dva tisíc kusů srdce...
04.Říjen 2008
Je lhostejné kolik je jednomu let. Dospělost nemusí přijít vůbec. A co je to vlastně dospělost? Odpovědnost není vázána věkem. Ani moudrost není vázána věkem...
A já necítím teď nic, jen nekonečnou únavu a pocit selhání. Měnit svět k lepšímu dá hrozně práce. Samo lpění na zásadách a následování "cesty" je vyčerpávající. A vzor je vzdálený, bezpečně pohřbený věky a vzdáleností.
Žaluji na předstíraný zájem. Na povrchnost, Na nepochopení. Na přetvářku. K čemu tyto vynálezy jsou? Neslouží k ničemu, jen k neustálému cyklickému zraňování duší a jejích citů.

Pak propukají občas negativní emoce. Bojím se těch běsů, ale vztek je tak osvobozující. Není to nástroj k dosažení ničeho. Je to jen prasklina na duši, která umožní aby se srdce nerozletělo na 32000 kusů. Za každý rok života 1000 kusů,, protože nejméně 3x denně jsme zrazeni, vyrušeni z klidu a nuceni ke konání, které nemá žádný rozumný důvod.

Činnost pro činnost, která nemá naučit pokoře nebo rutině. Má se prostě jen dít a tím děním mě dovádí k nepříčetnosti. Zbytečnosti, které vzbuzují chtění něčeho co samo o sobě nedokáže obhájit svou existenci, a tak jí zdůvodňuje skrze náhražku skutečných prožitků současníka.

Žijeme cizí životy "seriálových hrdinů". Své city svěřujeme více či méně virtuálním udělátkům a hejblatům. Já jako nadšenec technologie, neodmítám pokrok. Odmítám vyprázdnění životů, které se pak nežijí ve jménu ničeho.

Jen se nažrat, mít co nejvíc a kdyby náhodou sousedovi "chcípla koza", tak bude štěstí dokonalé...
Je mi zle a podle toho dnes taky dopadl můj optimismus... :)

Milý deníčku LXXXVII Jediné kvítí pod sluncem...
08.Říjen 2008

Vše se mění zejména působením nás samých. Vlastním názorem dokážeme pokřivit cokoliv, a tak věci nabývají různých obludných i příjemných rozměrů. Z myšlenek a pravdy se stává nástroj nebo instituce. A povětšinou ke zmaru a k rozvratu. Většina věcí tak zůstává krásná a neporušená, dokud k ní člověk neobrátí svou zvrácenou pozornost, patlajíc a žmoulajíc ve svých opičích prackách bělostné roucho významů, které sami o sobě sice byly jím pojmenovány, ale neměly jím být vyprazdňovány.

A tak se stává ulepený sliz i ze slov jako je "pravda", "věrnost", "vlast", "láska", "cit", "krása"...

Každý po nich touží, každý o nich mluví a mnohdy i podvědomě cítí význam a hloubku, ale do pracek se nám dostane již onene upatlaný patvar, který není ani trochu pravdivý a ani trochu se nepodobá svému pravzoru, nebo sobě samotnému na počátku.

A tak se s hnutím srdce, které by podle romantických představ mělo přicházet nemnohokrát za život, musíme vyrovnávat dvakrát do roka. Zklamání ani nepočítáme...

...ovšem zcela zvláštní sortou je cílená touha někomu ublížit. Síla se tedy nepočítá ve 4. tisíciletí počtem přemožených nepřátel nebo tím, kolik dobra se nám podařilo vytvořit, případně jak moc jsme úspěšní v tom či onom.

Opravdová síla se počítá tím, kolik ran jsme vydrželi, stojíc vzpřímeně.

Poznávám dívky, které, podle dnešních měřítek, jsou sotva ženami a přes to prokazatelně prožily zklamání, která by měla náležet zkušennosti stáří a to ještě ve většině případů z doslechu. Když tedy nemáme po ruce klacek, kterým bychom někoho vzali po hlavě, jsa civilizovaní a "vychovaní", rveme si s železnou pravidelností srdce z těla. Rveme nebo si necháváme rvát... ...je celkem lhostejné na které straně vztahu stojíme. Obojí je utrpení zcela zbytečné a jen proto, že většina lidí nevidí důsledky svých činů, není ještě třeba to jednání schvalovat.

Měl jsem také bláhovou představu, že se nadchnu pro dokonalou ženu jednou nebo dvakrát za život. Pokřivuji si podobu jednotlivých žen tak, že vypadají v mých očích bez chyby, ale nikdy se se nenaděju, toho okamžiku, kdy růžové brýle odhodí dívka, aby pak vybavena novým sebevědomím, opustila poustevníka...

...proč si tedy ke mě ženy nechodí jen pro orgasmus a pro podporu? Proč mě zatěžují tím, že slibují věčnou lásku. Nevědí co to znamená a mě už také trochu unavuje být ramenem, které se na chvíli hodí k odpočinku nebo někdy i k využití, a pak být opuštěn pro troubu nebo darebáka...

...ať tedy neslibují. A já nebudu hledat jediné kvítí pod sluncem.

Milý deníčku LXXXVIII - Perun s tebou...
14.Říjen 2008

Panteon našich bohů je téměř zapomenut... ...nevím proč germáni nedopustili to co my. Na Thora, Odina a další se vzpomíná. Na bohy slovanské nikoliv. A to přitom vládnou přinejmenším stejnou silou jako "naši". Nedopustili skrze své buditele zánik jazyka a ani národa. Ale jejich kult byl roztříštěný a populace nepočetná. Tak "křižáci" se svým modlářstvím, které nesmí být označeno za modlářství vyvrátili kameny v hájích a na lukách. Chytře převzali svátky, znaje fakt, že lid by si nenechal svou víru vzít násilím...

...pro samou nahrbenost před křížem, zapomněli jsme kdo jsme. Nevzpomínáme nejen na dávná božstva, ale ani na hrdiny dnešní nebo nedávno minulé. Vůbec se u nás málo vzpomíná na to podstatné.

Tvrdím, že co vykonáme dnes bude za pár let jen vzpomínka, třeba za 50 let se ze vzpomínky stane tradice, za 100 let to bude historie a za 1000 let to bude legenda. Opravdu žijeme "legendární" životy? Opravdu jsou mé činy hodné nezapomnění? Ne. Upínám svou naději k tomu, že ještě je a bude trocha toho času, abych vykonal něco důležitého. Ne já abych byl nezapomenut - tou pýchou netrpím - ale aby můj následek přetrval a přinesl dobro. Ne to, kterým je dlážděna cesta do pekel. Prostě užitečné, rozumné dobro. A to zas není až tak velká ambice...

Perun s Vámi bratři a sestry, chtít víc nejen že můžeme, ale pro národ musíme, jsa nyní umenšováni těmi, pro které plný břich je víc než vlast. Obyčejný sedlák se málo stará o ideje. Je ale srostlý se zemí, kterou obdělává. On tvoří obraz vlasti. Poslední bezzemek tvoří obraz vlasti a je mou poviností jim sloužit tak, aby se za 1000 let mohly vyprávět legendy o úsvitu nové prosperity. Jak se bude vzpomínat na naši dobu? Dvacet let po komunismu není nic. Bude to jen éra chaosu, která začala zradou v Mnichově... ...a národ je rozvrácen, ne, že ne... Většina lidí ztratila vůli k pospolitosti, čekaje za rohem nějakou zradu.

Čeká nás mnoho práce milý deníčku a únava nebo bezmocnost se netoleruje...

Perun s tebou.

Milý deníčku LXXXIX - Mei
19.Říjen 2008
Podzim je zvláštní období, kdy svět hraje barvami a přitom je čím dál chladnější. Zánik a umírání v jeho podání je tiché, nádherné a důstojné. Raději si však podzim představuji a připomínám jako ukládání ke spánku. Mei - je klid, spánek, neprobuzená schopnost. A já svá období klidu velice potřebuji. Potřebuji i tu osobu, která sebe sama jako Mei charakterizuje a označuje. I když to nevidí a i když si to nepřipouští.

Hrává Mei, která různými způsoby hravé maiko, která má před sebou ještě kousek cesty, upoutává nebo se snaží upoutat mojí pozornost. Někdy možná i žárlivost. Jako Sajuri (změna nepřichází bez důovodu), kterou jsem si oblíbil hlavně kvůli obrazu, které mi předložilo stříbrné plátno, je svým způsobem nedostupná.

Mei tedy charakterizuje ? - sa - změna, ? - mizu - voda a ? - kokoro - mysl, srdce, duch...
Sama o sobě je tedy nestálá, hledající cestu a přitom oduševnělá, citová a myslící.
Zajímá mě hra Mei ? - která v čínštině znamená "spící", ale v Japonštině znamená "osud"...

O tělesné kráse tentokrát záměrně nemluvím, protože ta je jí vlastní a mě, zdá se, pronásleduje ošklivost pouze má vlastní a je zcela nepřítomná v ženách, které mě obklopují ať již virtuálně nebo reálně...

...o Mei milý deníčku budu ještě určitě psát. Zcela určitě.

Milý deníčku IC. ..."voprsklý mladý" (bráno s humorem)
20.Říjen 2008

Ti kdož chtějí toleranci a pochopení jsou v mých očích nejméně tolerantní a chápaví... ...popkultura, multikultura jim bere paradoxně vlastní názor. Svobodu si představují jako chaos, kde si každý dělá co chce a tím urputněji brání svoje práva, čím méně dodržují povinnosti plynoucí z toho kde žijí.

Tím urputněji volají po svobodě, čím více svým chováním svobodu pošlapávají. A když se objeví touha po řádu a pořádku ihned je označena za extrémismus. Nemluvím teď o pohrobcích režimů, kteří by měli zleva i zprava dostat především notnou dávku výchovy.

Mluvím o "kindrsácích", kteří si vezmou za svůj libovolný životní postoj, nakoupí (rodiče jim nakoupí) příslušnou značkovou výbavu a oni pak, bez sebemenší znalosti a entuziasmu uhánějí "bojovat za svůj tábor". Mavají levičkou, pravičkou, vlaječkou, fixkou, kšiltem... ...bývají namyšlení a neuvěřitelně drzí.

Pravým znakem "hoperského" kindrsáka je to, že by moc rád byl "velký černoch", ale váží 30 kilo i s postelí, a tak se chudinka musí schovat za tvrdá slova. Facce se chudinka těžko ubrání, a tak by všechny jen "střílel". Krom toho, že likviduje svými podpisy alespoň náznak čistoty ve městech, je ale jinak celkem lehce zpacifikovatelný, většinou je to srab a tak se při náznaku konfliktu nebo slovního napadení dává na útěk, a to i v případě, když je v přesile co do počtu. Z dálky potom hrozí a dělá různá naučená gesta a doufá, že na další zastávce nevystoupíte a nepůjdete se jej zeptat co tím vlastně myslel...

O něco nebezpečnější je "pravičácký" mladý, který sice má celkem fyzičku (většinou) ale neuvědomuje si, že napodobuje ideologii pánů, kteří se jej již v minulosti pokusili zabít skrze prarodiče. Co si budeme nalhávat - Arijská rasa nejsme - ostastně kdo by o to stál, při vědomí toho, že praví Árjové pocházejí z Indie - to by se i pan Hitler divil, jak by mu to zamávalo s teorií nadřazené rasy... Je pravda, že ve skupinkách a pod vlivem alkoholu mohou být celkem nebezpeční, ale když jsou pod vedením zkušeného vlastence, tak své úsilí většinou napřou dobrým a přínosným směrem. Radikalizmus v nich sice zůstane a nesnáší i nadále jisté nespravedlnosti ve společnosti, ale dorůstají a jsou nebezpeční jen ve chvíli, kdy jsou napadeni pro svou holou hlavu.

Podobná je situace s "levičáckým" mladým, kde je situace o něco horší, protože názory komunismu jsou poměrně líbivé, avšak v praxi neproveditelné. Již jsem kdysi psal, že komunismus je horší nacizmu ne co do počtu mrtvých v našich zemích, ale tím, že zatímco pod hákovým křížem jsme trpěli vlivem zrady, tak hvězdou jsme se tríznili sami a mnohdy s potěšením. Nicméně fyzická kondice levičáckých mladých je většinou podprůměrná a tak útočí zásadně ve větších skupinkách, což je mnohdy více nebezpečné.

Nejnebezpečnějším je zdá se ekologický aktivista. Ne pro svou mizernou možnost někoho zmlátit, ale kvůli tomu, že ti jediní jsou sto svou pravou podstatu maskovat natolik, že jsou volitelní do politických funkcí. Jejich propaganda je účinná, dobře financovaná a co je nejhorší - legální. Není proto pro svobodu většího nebezpečí než zelený byrokrat, který má faktickou moc do zákona procpat téměř cokoliv. Radikální odnože ekoteroristů, které mají za úkol udělat špinavou práci, jsou oficiálně odsuzované.

A lék? Neexistuje! Na blbost ve všech jejích podobách nebylo vynalezeno žádné antivirotikum, přes to, že se šíří s hrůzným rozsahem připomínajícím pandemii.

Extrém v jakékoliv podobě je špatný. A hrozný je také obraz, který je nám podsouván... ...ale to bych se už vracel k úvahám o pravdě.

Milý deníčku ICI. ...bez nadpisu...
25.Říjen 2008
Chtěl bych nechat myšlenky jen tak plynout na obrazovku. V poslední době stále píši z nějakých pohnutek nebo dokonce z důvodů. A přitom přirozený tok myšlenek je nejlepší způsob, jak něco opravdu "vymyslet". Znalost samozřejmě omezuje množství pitomých nápadů, ale mnohdy svazuje a nedovolí jednomu aby viděl cestu, která je zřejmá a přímá. Pro samé technické detaily nevidí celost problému. Slova netryskají nyní sama od sebe skrze prsty v podivném reji "tančící po klávesnici", jak občas říkám.
Myslím teď na svůj život, na své schopnosti a na to, zda mám vůbec právo něco si přát.
Kdo jsem abych "chtěl"?

Nedělní chvilka poezie mimo pořadí...
31.Říjen 2008
Znám zaplivanou putiku
kde obsluhuje Ďas
tam čerstvý vítr zasmradí a touha hnije v nás!
Tam ptáci na dně chodí blít
a zapomenout sen.
Jak vepři za dne bílého
Jak lidi v noci jen.

Když se zavřou oči hluboké
a kolem ticho jest.
Tu se zaplesá i oslaví návrat synů z cest!
Tu se zaplesá i oslaví návrat synů z cest!

Milý deníčku ICII. - Můj vůdce
19.Listopad 2008
...zítra píšeme charakteristiku.

Dlouhá léta se zamýšlím nad tím, co očekávám od vlády a dalších politických reprezentantů. Přemítám o deziluzi a vyprázdněných pojmech, jako jsou vlast, národ, hrdost a čest. Rozjímám o šancích a výzvách, které budeme muset využít nebo kterým budeme muset čelit. Ať již na existenci Českého národa věříme nebo ne, navzdory tomu, zda se s ním cítíme spjati nebo naopak. Jak by měl vypadat muž, kterého bez váhání budu následovat a udělám víc, než je má povinnost, aby další generace na naší dobu vzpomínaly s úctou a vděkem, tak, jak my vzpomínáme na dobu Karla IV. nebo na rozmach územní, byť krátký, za krále Železného a Zlatého, vizionářství Jiřího z Poděbrad nebo odkaz sběratelské vášně Rudolfa II, byť posledně jmenovaný z české krve nebyl.
Na první pohled by to měl být muž elegantní avšak urostlý. Měl by připomínat postavou válečníka, který by nepřátele naší země rozdrtil pod kopyty svého koně s krutou samozřejmostí. Vždyť nejlepší meč zůstává skrytý. Sama jeho přítomnost musí vzbuzovat úctu a respekt. Tvář výrazných rysů, ať již s vousem nebo bez něj, mely by zdobit oči s pronikavým a hlubokým pohledem. Hlas by měl mýt pevný a tak posazený, aby vyjadřoval mužnost a reprezentoval tak plodnou sílu našich mužů.
Když jsem mluvil o eleganci, myslel jsem tím ladnost pohybů a jemnost vystupování, která bude sice v příkrém kontrastu s jeho vzezřením, které si neznalý může udělat na první pohled, ale přitom bude nedílnou součástí jeho chování. Grácie, galantnost a diskrétnost měla by mu být vlastní a tím jeho chování, ať na půdě diplomatické, tak při setkání s občany, které mnohdy nazýváme "obyčejnými", bude vždy přirozené.
Měl by být pevných zásad, ale zároveň by měl mít soucit a laskavost. A v první řadě měl by to být vlastenec. V nejlepším smyslu toho slova.
Ovšem i tomu nejmilejšímu hromotlukovi je třeba znalostí k tomu, aby byl vůdcem národa a jen jeho šarm nestačí a ani stačit nebude. Vize vyřčená na setkání nebo v knize, musí být podpořená schopností ji naplnit. Proměnit v cíl a strhnout lidi k tomu, aby na tomto cíli zanechali svůj pot i talent. Vůdce bude muset být vzdělán v politologii, aby dokázal odhadnout své činy v různých fázích politických cyklů a důsledky, které přinesou. Musí být nevyhnutelně vzdělán v metodách krizového řízení a vyjednávání, protože jen když bude uvyklý pracovat pod tlakem, bude sto získat si občany v dobách nepohody a neštěstí. Musí být vzdělán v ekonomii a to jak ve státních financích, tak v problematice soukromého podnikání, protože ať chceme nebo ne, střední stav tvoří živnostníci, kteří hloupými nápady uplynulých let trpí nejvíce. Měl by být seznámen s taji vytváření hospodářské politiky, dějepisu a vlastivědy. Snad není třeba vysvětlovat proč. Měl by být nadaným řečníkem, filosofem, aby chápal hlubší rozměr lidské existence a byl sto přijímat rozhodnutí překračující nejen jeho mandát, ale mnohdy i život. Bude jistě muset být vzdělán v diplomatickém protokolu a dalších otázkách etikety. Nutností je jazyková výbava a opravdu neexistuje způsob, jak omluvit lámanou Angličtinu naší současné garnitury.
Najít takového člověka nebude určitě lehké. Možná, že takový ani neexistuje a bude třeba jej vychovat. Schopnost vládnout, která se u nás předávala z generace na generaci po staletí, stejně jako schopnost hospodařit se po tragickém dvacátém století téměř vytratila. Proto nalezení takového státníka, bude se rovnat zrození Mesiáše, který národ vyvede z temnoty blbé nálady a kálení si do vlastního hnízda. Takového člověka budu nejen volit, ale i chránit. Budu jej následovat a uvěřím mu, že naše činy dnes, objeví se ve věčnosti jako vzkaz potomkům, na který budou hrdí. Jedině tak bude mít můj život smysl.