Bez křídel

Když se ponořím do sebe a jen tak se hrabu sama sobě v duši, nacházím maličké úlomky krásných myšlenek, které bych hrozně moc chtěla vyslovit nahlas...

Jenže ono to nejde. Nevypravím ze sebe nic. A pak mám pocit, že mi z toho pukne hlava, chci se rozkřičet, chci vykřičet své myšlenky do toho našeho světa, chci! Ale nejde to, pořád to nejde. Nebo se sebe vypravím nějaký slepenec ze všeho, který pak nedává smysl a není to vůbec žádná krásná myšlenka...

Možná, že ty "básničky", které skládám, jsou složeny z těch myšlenek, které mi občas vyvstanou na mysli. Anebo třeba tenhle článek, který je vlastně úplně nesmyslný a který pojednává o ničem.

A proč má tahle úvaha název "Bez křídel" ?. Protože v sobě nacházím myšlenky, a chci se vznést až k nebeským výšinám... a už jsem skoro tam, jenže najednou zjistím, že vlastně nemám žádná křídla, a jak tedy mohu létat? A spadnu.

Doufám, že jednou zjistím, jak poskládat něco krásného a řeknu to všem...