Vzpomínky

Myslím, že mě nic netrápí.. že jsem konečně dospěla k tomu, co jsem si celý život přála. Jsem bez starostí a jsem šťastná. Ve škole už mi to konečně jde.. po roce a půl jsem se vzpamatovala a začala se učit. Možná to i někam dotáhnu :) Před asi měsícem, možná něco málo víc jsem se konečně usmířila s otcem. po tolika letech nenávisti jsme se objali a brečeli spolu. Teď už s ním vycházím dobře. Nedělám zbytečný potíže, kterýma bych se sama vědomě dostávala do průserů, ani nic, co by otce mohlo štvát. Přátele mám pořád ty nejlepší, jaké si můžu přát a mám toho naprosto nejskvělejšího přítele. O jeho vzhledu a povaze nemá cenu psát, protože by to bylo opravdu nemálo na dlouho...

Jo myslím, že jsem šťastná. Ale co je štěstí? Lidi si myslí, že budou šťastní až tehdy, když dosáhnou svého jediného vytyčeného cíle, ale neuvědomují si, že štěstí mají všude kolem sebe. Mají rodinu, přátele, musí se umět radovat z maličkostí... jo, fakt si myslím, že jsem šťastná :) Konečně jsem si uspořádala svůj živůtek a přehoupla se do trochu pohodlnější reality. Teď, když nemám žádný starosti, mám víc času sama na sebe. Na to, co mě baví.. a na přemýšlení.

Teď čtu zrovna knížku od Petry Batók, kde se píše o rodině, ve které matka alkoholička bije své děti. Pij ze svých osobních problémů, čímž pak dělá problémy další nejen sobě. Je tam tahle situace taky popsaná z pohledu těch dětí.. Jsou to jen další zničený životy, další příběh, kterej možná nemá konec. Když si to tak čtu a vidím, jak je ta dcera v hajzlu, jak si myslí, že nic neskončí, že na nic nemá, nikdo jí nepomůže, protože nikomu nic neříká. připomíná mi mě kdysi dávno. Vždyť svůj dlouhej příběh z dětství už jsem tu kdysi psala. Vzpomínám si na to moje "dětství" .. každý ráno plný strachu. Každej příchod ze školy spočíval v letmém pozdravu a schování ve svém pokoji.
Mám čas na vzpomínky, tak si říkám neustále dokola. Kdybych se zachovala v různých situacích jinak, jestli by to všechno bylo takové, jaké je teď. Kdybych sestru před otcem bránila, jestli by se chovala tak nezodpovědně, jak se chová. Jestli bych skončila v psychiatrický léčebně, kdybych sama chtěla. Jestli jsem se neměla s otcem usmířit už dřív.. pořád toho tolik dokola. Vzpomínám na potoky slz smíchaných s krví, které jsem marně snažila usušit kapesníkama... Vzpomínám na ty hádky doma, na to neustálý mlácení a řvaní, na to rozhodování mezi otcem a mamkou, když mi bylo 10. Komu věřit a s kým se obejmout první tak, aby ten druhý nezačal brečet?
Jo, vzpomínám.. mám na krajíčku... už ne, už brečím. Můj kluk na skypu.. nemusí to vědět, stejně to nepozná. Jsem strašná cíťa, nechci, aby řekl, že brečím furt. Nechci mu dělat další starosti, když má svých poměrně dost.
Cílem tady toho zasranýho přemýšlení je přijít na to, jestli sjem nechala minulost za sebou a začala teď novou kapitolu svýho života a nebo se naučím žít s minulostí, s tím vším hnusem a odporem, co jsem zažívala a kterej na mě zůstal podepsanej nejenom jizvama. Spíš jen zbytečně uvažuju nad něčím, co je dané. Tohle je pro mě vždycky hodně choulostivé téma. Jakmile se začně probírat téma dětství, bolest, sebepoškozování nebo rodina, okamžitě padám k zemi.
I když se za to vše, co bylo nestydím, pořád cítím před ostatníma jistou oponu a mnoho rozdílů mezi těmi, co v životě nedělají nic a těmi, co si něco prožili..

Tady to všechno jsou nejspíš zbytečně vytáhnutý věci, který zbytečně řeším. Nejspíš se nad tím přestanu pozastavovat a konečně se smířím s tím, co jsem.. došel otec, tak budu muset přestat cvakat do tý klávesnice... tolik k dnešnímu dalšímu rozjímání a ztracenýmu času.